Kniha je tak souborem reportáží z autorových cest po zemích bývalého soustátí za účelem spíše vyzdvihování předností než tepání záporů tamních stravovacích a pijáckých obyčejů.
Café Museum (obálka)
"Seděli jsme tedy na stejných thonetovských židlích, na kterých kdysi sedávali Kokoschka a Schiele, na našem stolku stály stejné guláše se žemlemi a střiky, jako si kdysi objednávali Lehár či Robert Musil, a cítili jsme se výborně. Je totiž neobyčejně příjemné občas udělat totéž co Musil nebo Lehár, samozřejmě něco takového, co dokážeme udělat stejně dobře jako oni," líčí s gurmetsko-intelektuálním gustem Maklowicz svoji návštěvu vídeňské kavárny, podle které je kniha nazvána.
Stejně jako pojídat vybrané pokrmy a zapíjet je drahými moky ovšem umí Maklowicz ocenit a hlavně si vychutnat i nenáročnou venkovskou nabídku, třeba sedmihradskou bryndzu a domácí slivovici, o kterých píše, jako by šlo o nejluxusnější speciality (o něž ale vlastně svým způsobem jde).
V tomto ohledu rozhodně autor není snob - a snobismu například francouzských kulinářů se při každé příležitosti vysmívá.
