Ať už se projevovalo ve skicách Prahy i amerických mrakodrapů, s nadsázkou líčilo jazzové muzikanty nebo patřilo životu v kavárnách, ženám a erotice.
"Kreslil obyčejnou propiskou, levnými fixami, málokdy na pořádný papír. Nikdy svoji kresbu nepojmenoval, a kdybychom chtěli dělat popisky, budeme si vymýšlet. Většinu svých kreseb nepodepsal. Z toho je vidět, že si kreslil hlavně pro sebe," podotýká Kopecká.
Do publikace zařadila 183 nejlepších kreseb ze Šlitrovy pozůstalosti, kterou poskytla jeho dcera Dominika.
"Šlitr jako výtvarník se hlavně uměl dívat, uměl vidět a uměl vystihnout přesně to, co krajinu, město nebo lidi charakterizovalo. Je dobře, že se zachovalo tolik jeho kreseb z cest, z různých kaváren a hospod, kreseb muzikantů, krajin, žen vážených i znevážených a lidí obecně, živých lidí v opravdovém životě," píše v úvodu Jaroslava Moserová.
Šlitrova osobnost v knize ožívá nejen v kresbách, ale také v přepisu vzpomínek jeho přátel a blízkých, které zpovídala Olga Sommerová pro dokument z cyklu Nevyjasněná úmrtí.
Šlitr sice neuspěl při zkouškách na Akademii výtvarných umění, nicméně prosadil se na Světové výstavě v Bruselu roku 1958.
"Jiřík tam při té příležitosti udělal výstavu svých asi třiceti obrázků, mělo to ohlas, myslím, že je všechny rozprodal," připomněl Lubomír Lipský.
Bruselské EXPO označila za přelomové také Šlitrova přítelkyně Sylva Daníčková: "Když jsme tehdy vyjeli do světa, byli jsme okouzleni pestrostí, mnohostí a volností západního života. Ta změna se projevila i na jeho kresbách. Je dost velký rozdíl, jak kreslil doma a jak začal kreslit v Bruselu. Tam nastal zlom, jeho kreslířská linka se uvolnila, celá se rozevlála."
Šlitr se uplatňoval i jako knižní ilustrátor, který své pojetí vtiskl Seifertovým Veršům o Praze (1962) nebo třeba Škvoreckého prózám Babylonský příběh a jiné povídky (1967), posmrtně vyšly jeho ilustrace k románu Aleny Bradáčové Cirkus Krone a já (1970) či Nerudovým Povídkám malostranským (1971). Jeho volnou tvorbu, konkrétně obrázky pražských scenérií, představila knížka Praha, město věží vydaná roku 1970.
"On byl bytostně lineární kreslíř, on nebyl vůbec malíř. Když se pokoušel malovat barevně nebo olejem, tak to nebylo zajímavé. On všechnu smyslovou charakteristiku objektu podával ornamentálně," říká malíř a grafik Karel Teissig, se kterým Šlitr chodíval po Praze a kreslil.
"Z ulic, cizích měst udělal lineární arabesku a totéž učinil u figurálních námětů. Celé obličeje prokreslil rytmizovanými čarami a škrty, a tím vytvořil smyslovost, které lze normálně v černobílé kresbě těžko dosáhnout," dodává Teissig.
