knihy, literatura - ilustrační foto

knihy, literatura - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Bylo nebylo, co na tom sejde

Tereza, Ramid a moře příběhů – i tak by se dal označit sugestivní román Cirkus Les Mémoires, který pražská spisovatelka Petra Hůlová (1979) vydala na sklonku loňského roku.

V nedávném rozhovoru pro Salon deníku Právo Petra Hůlová na závěrečnou otázku, zda existuje "nějaká skutečná podstata, pravda o věcech a vztazích", odpověděla: "Přesně nevím, málokdy má ve vztazích jeden člověk jednoznačně pravdu a druhý se úplně mýlí."

"A navíc nevím, co to pravda je, možná existují jen úhly pohledu a naše identifikace s nimi. Anebo tam ta pravda někde visí a lidé se o ni tu víc, tu míň otírají, jsou s ní víc nebo míň v nějakém vztahu."

"Ať tak nebo tak, těžko ji může někdo zcela obsáhnout. A o tom je právě spisovatelství. Je to hra na boha, který může pravdu obsáhnout skrze postavy a světy, kterým dá vzniknout. Pak tu pravdu jakoby vlastní a ukazuje ji čtenářům. Je to lákavá iluze. Taky někdy mívám takový pocit, i když vím, že je to jen iluze a nic víc."

To jsou důležitá slova pro lepší pochopení ne možná spisovatelství jako takového, ale určitě tvorby Petry Hůlové, která debutovala v roce 2002 rozmáchlým románem Paměť mojí babičce; předloni následovala komornější kniha Přes matný sklo.

"Na boha" si Hůlová troufale hrála už v prvotině, odehrávající se v Mongolsku. Její nový román Cirkus Les Mémoires je další variací autorčiny "božské" hry, stvořitelské aktivity. Dokonce se dá říct, že tato iluzornost, ona zdánlivá všemoc vyprávění, je ústřední autorskou i čtenářskou slastí a vlastně i hlavním důvodem existence této knihy.

Praha k nedýchání?
New York a nejmenovaná, pravděpodobně blízkovýchodní země jsou základními scenériemi Cirkusu Les Mémoires.

Ovšem hrdinové – jmenujme třeba pražskou fotografku Terezu, jež by v N. Y. ráda našla nakladatele pro svou knihu, jejího strýce Rudolfa a utečence Charila a Ramida – svým fyzickým pohybem a ve svých vzpomínkách obsahují i Česko a hlavně četná další území Spojených států, jimiž putuje kupříkladu Ramid.

Ameriku Hůlová nahlíží z postranních ulic, z vlhkých průchodů a pokojíků chatrných dřevěných domků i vyslovených ratejn. Vciťuje se do pozic a pocitů těch, kteří v USA přežívají ze dne na den, na oslňující mrakodrapy sotva dohlédnou, přece však existují vesměs důstojněji či bezpečněji než v zemích, odkud přicestovali.

Stojí za zaznamenání, že sociálně je spisovatelčin pohled daleko konkrétnější v "mongolském" a "americkém" románu než v "české" próze Přes matný sklo, v níž ústřední dvojici – dospělého syna a stárnoucí matku – prakticky úplně odřízla od společenské reality a sepsala jejich povahopis či živočichopis.

Jako kdyby se Hůlová v Praze dusila a v české metropoli vnímala "přes matný sklo". Odstup a autorská hybatelská potřeba se v Cirkusu Les Mémoires projevují i v pozici vypravěče, v jeho vševědoucí třetí osobě, v "měkké" er-formě, kdy se vyprávění dokáže v optice stočit do dané postavy, aniž by ztratilo své distancované, a přece chápající posazení.

Od začátku do konce kniha plyne v uvolněném stylu s četnými hovorovými prvky, ve stylu, který je schopným a adekvátním nositelem sdělení; ani neoslňuje, ale ani nedráždí (až na jednotlivosti: čtyřikrát sloveso řekl na sedmi řádcích na str. 154).

Je to důležitá změna ve srovnání s vyzdvihovaným a populárním debutem, v němž přitom "pražský" hovorový styl neústrojně přecházel z jedné mongolské vypravěčky na druhou.

Malá oslava
Přiznám se, že mě román Cirkus Les Mémoires do větší míry než dosud smířil s uměním Petry Hůlové, jíž stova jde upřít výtečné pozorovatelství (postavy jsou "jako ze života") a nadání tvořit až fascinující vypravěčský proud, ale u níž rovněž lze – téměř už trvale – postrádat důkladnější umělecký koncept, méně pudový rozvrh díla.

Plodné, plavné a samozřejmé vyrůstání jedné epizody z druhé, ovšem také nedostatečná rytmizace a neobratná práce s motivy, které se v určitých místech románu potkávají. Vyprávění Hůlové nemá začátek a konec, má pouze "průběh". I takový dojem můžeme získat z Cirkusu Les Mémoires. Proč tedy to kritické "smíření"?

Pro radost, jež je patrná v tomto vyprávění, pro spontánnost, která je v něm obsažena, aniž by vitalita rezignovala na vyslovení se k situaci člověka. Po Hůlové asi nikdy nebudeme moci žádat ideovou polemiku a kritiku, společenské drama nebo experimenty s poetikou, formální novátorství.

Ale můžeme si na ní cenit, jak se dovede "nekategoriálně" setkat s prostředím a s figurou, které k ní v mysli, v imaginativním přílivu připlují, jak jim naslouchá a kráčí s nimi.

V jejích prózách se může stát takřka cokoliv, fantazie je vypuštěna na špacír, ale neznamená to, že lidsky je tu dovoleno vše. Psaní Hůlové je humanistické, přimknuté k jedinci, nikoliv k systému, k důstojnosti, nikoliv k ponižování.

Postavy, místa a časy se v Cirkusu Les Mémoires přelévají téměř rozkošnicky, v určité vědomé bravuře, avšak tento hédonismus není bezohledný a samoúčelný, přitakává životu, kontinuitě bytí. Předurčenost, již si postavy románu uvědomují, nepřijímají jako fatalistickou odevzdanost.

Možná se toho víc změnilo ve mně než v psaní Petry Hůlové, to nevím v tuto chvíli určitě. Ale i přes někdejší výhrady k její tvorbě, které tímto ostatně neberu zpět, pouze k nim přidávám více uznalých soudů, si myslím, že Hůlová si zaslouží Ortenovu cenu, která ji dosud míjí.

,