Byl malý, ten František, a tím spíš mocný

Životopis svatého Františka z pera francouzského spisovatele Juliena Greena čteme v době emotivně velice rozbouřené, kdy se mnohým našim současníkům zdá, že trestné výpravy proti fundamentalistům islámu zmenší zlo na světě - a ani se ty výpravy nemusí nazývat křižácké. Historie má nicméně v tomto ohledu nejedno poučení a nejedno překvapení!

František z Assisi se vypravil s křižáky do Egypta v roce 1219 dobrovolně, veden myšlenkou obrátit na víru sultána Kamela (a jeho synovce Malika el-Kámila) a také touhou po mučednické smrti. Tím, co uviděl, byl zděšen. Vojsko, které si říkalo křesťanské, byla "fauna podezřelých bytostí, všechno, co zločin a krádež naseje na cesty s courami a ničemy, kteří táhnou s vojskem..." Julien Green, konvertita, který před nedávnem jako stoletý zemřel, píše: "Stačil jediný pohled, aby František poznal svůj úkol: bylo potřeba obracet především křesťany."

Arabské velitele nicméně František navštívil; bylo to uprostřed krvavých bojů. Křižáci právě utrpěli porážku. Přednesl statečně své požadavky, ale byl zdvořile odmítnut. Avšak důležitý byl dobrý dojem, který si o sobě obě strany udělaly. "František objevil v osobě svého hostitele novou lidskost. Názor, který si utvořil o islámu, byl pozměněn: víra ve své podstatě, víra v Boha, mohla být i jinde než v křesťanství a tuto víru bylo nutno respektovat. Tak široký pohled na tento problém měl v sobě nesmírnou sílu, téměř revoluční," píše Green a dodává, že setkání nebylo úplně bezvýsledné. O deset let později, možná, že ještě pod dojmem názorů a osobnosti světce, Malik el-Kámil bez boje vydává Jeruzalém křesťanům.

Život tohoto světce z přelomu 12. a 13. století rozhodně nebyl nudný. František žil v době zásadních proměn. Románský oblouk se právě tehdy začal lomit v gotický. Byl čas trubadúrů a minesengrů: jedním z nich až do svých pětadvaceti let byl i soukeníkův syn, František Bernardone. Ještě více byl údajně oslněn ideálem rytíře, ve zbroji se dokonce účastnil křížové výpravy, ale nevyjel, neboť těžce onemocněl.

Green vychází z historie, z kronik a záznamů očitých svědků. Mravní zkaženost prý dosáhla vrcholu právě kolem roku 1200. Vládla obrovská bída, ale také se rozmohla lichva, nestřídmost a sexuální bezuzdnost, a to nejen v četných heretických společnostech, ale především v církvi. "Zpívaly se posměšné písně na chlípné mnichy. Odpadlí kněží táhli po cestách a rozšiřovali písně, v nichž napadali duchovní hodnostáře." Autor uvádí příklad švédského biskupa, který posílá papeži do Říma vážně míněný dotaz, zda v situaci, kdy žije se dvěma konkubínami, se nedopouští bigamie! A to vše v zemi a krajích, kde neustále zuřily války a i v době míru se páchaly krutosti: nepřizpůsobiví papežové, ale také nevítaní následníci trůnu byli často mučeni ohněm nebo zbavováni zraku. Jak píše jiný kronikář a kritik té doby, spisovatel Jaroslav Durych, byla tehdy "záliba v oslepování něčím trvalým, co se nezmenšovalo lety".

Uvědomíme-li si toto pozadí, pochopíme rovněž nutnost nápravy, o niž se sice pokoušel i papež Innocenc III. a jiní mocní toho světa, ale proveditelná byla právě jen tím nejmenším z nejmenších, bratrem Františkem. Bůh je Bohem chudých a všechna reformní energie středověku se řídí tímto heslem: Deus est Deus pauperum. Je nasnadě, že Julien Green je zásadním nepřítelem všeho životopisného falšování a literární výroby supermanů Morálky, sacharinových svatých; na více místech kritizuje tedy i sv. Bonaventuru, který obraz pěkně vyřezávaného svatého vyrobil již čtvrtstoletí po Františkově smrti.


Julien Green: Bratr František
přeložila Anděla Janoušková
Cesta, Brno 2001, 375 stran, náklad a cena neuvedeny