"Po příjezdu nás rozdělili podle pohlaví a věku. Já jsem šel samozřejmě k chlapcům. V té době nás tam bylo 138. Když jsem Terezín opouštěl, zbylo nás osmnáct dětí," dokazuje Egon Jordan tímto číslem hrůzy války a zároveň i štěstí které měl.
Hned v roce, kdy přijel do terezínského ghetta, totiž těžce onemocněl oboustranným zánětem středního ucha. Kluci, kteří s dvanáctiletým Egonem sdíleli jeho osud si jeho nemoci všimli a na káře jej odvezli k vězni - lékaři, který jej operoval. "Jedno ucho mi úplně vypálili a druhé podrobili radikální trepanaci," vzpomíná Jordan. "Nebyly žádné obvazy, a tak jsem měl asi osm měsíců otevřenou ránu ovázanou pouze papírem. Až potom těsně před transportem mi ji při plném vědomí zašili. To byla taková bolest, že jsem se potom několik dnů válel v šílených bolestech."
Když končil Egon Jordan v Terezíně svůj pobyt, již prakticky neslyšel. Tam ho jedna učitelka začala učit odezírat ze rtů. Teprve v roce 1954 dostal svůj první naslouchací přístroj. "Musel jsem se znovu učit mluvit. Když dlouho neslyšíte a chcete mluvit, nekontrolujete potom to, co říkáte. Když jsem dostal a parát, pomocí kterého jsem mohl slyšet, ta řeč byla potom do jisté míry i zklamání a šok. Byl jsem totiž zvyklý na klasickou mluvu z knih," popisuje své pocity. Egon Jordan vzpomíná i na pochody smrti, které v závěru války procházely přes Terezín. "Většina z těch lidí byla tak vyčerpaná, že se jim už nedalo nijak pomoci. Zemřeli vyčerpáním," říká se smutkem v hlase.
To, co se Egonu Jordanovi vrylo rovněž do paměti, byly i poslední dny v Terezíně. Se zbytkem dětí, které v Terezíně zůstaly, byl totiž i při likvidaci posledních ostatků terezínských vězňů. "Jejich popel byl v papírových krabicích, které rozmokly. Z nás, osmnácti dětí, vytvořili živý řetěz a tyto krabice jsme potom házeli na traktor. Když byl plný, jeden příslušník SS ho odvezl k řece. Všechny ty kameny a náhrobky v Terezíně, to je jenom fikce. Nikdo tam není pohřbený. Všechny ty lidské osudy jsou pohřbeny v řece," zdůrazňuje fakta Egon Jordan.
Ví, že je nutné o tom, co se dělo za války, stále povídat. "Lidi strašně zapomínají. Nesmíme dopustit, aby se něco podobného zase událo," říká Jordan.
 |
