Stěny kanceláře jsou pokryty mozaikou z fotek (tu shlíží z portrétu Franz Kafka, tam zase Václav Havel), dětských kreseb, říkanek, divadelních plakátů. Z polic vystupují hřbety knih, na stolku dlí psací stroj Robotron, ale cosi zde fatálně chybí. Ano, v pracovně ředitele není počítač! "Těch čtyřicet tisíc dám vždy raději na knihy. A všude tam, kde počítače opravdu potřebujeme, v knižním i hudebním oddělení, tam je máme," říká Ivo Markvart, který na začátku osmdesátých letech vystudoval knihovnictví, ale k profesi se dostal až po listopadu, kdy prý již nikomu nepřekážel jeho "kulacký původ synka sedláka z Peruce". Rodný kraj si jej přitáhl zpět, od roku 1990 vede městskou knihovnu v Lounech.
Mezi jejími regály se v dopolední čas líného prázdninového dne potlouká na dva tucty čtenářů a mezi nimi překvapivě hodně dětí. Podlahu kryje koberec. "Nezbytnost, aby se děti mohly s knížkou sednout, lehnout, usnout...," vysvětluje Markvart. Bude prý spokojen, až se mezi omladinou v Lounech vžije: "Takže jo, sejdeme se v knihovně." A Markvart a jeho spolupracovnice z knihovny mládež lákají na různé způsoby. Klasicky: na bohatý knižní fond, který "díky předchozím ředitelům přežil bez vážných ztrát různé vivisekce" a který teď sám Markvart dále doplňuje o kvalitní literaturu. I moderně: například na filmové DVD disky, jež knihovna před pár měsíci zavedla do své vypůjční nabídky.
Čtyřiačtyřicetiletý knihovník - který v jinošských letech uváděl komise různých recitačních soutěží v nervózní úžas přednesem textů Charmse, Morgensterna, Pessoy - ovšem dobře ví, že zálibám se vůbec nejlépe daří tam, kde se z pasivního zájmu stává aktivní účast. V jeho případě ze čtenářů spisovatelé. Ivo Markvartovi stačilo jen přejít ulici, od lounské knihovny k Základní škole J. A. Komenského, aby našel, co hledal. Tamní malé autory a ředitele Jaroslava Dostála, s nímž si padli do oka.
První knihu dětských prací škola vydala pod názvem Kouzelné příběhy na dobrou noc v roce 1996. Tehdy dvanáctileté spolužačky Markéta Rabasová a Veronika Štefanová začaly psát a kreslit již někdy v sedmi letech (vůbec první příběh se jmenoval O babičce Kawasaki) a Markvart v roli redaktora do Kouzelných příběhů již jen sebral to nejlepší z tvorby osvědčeného dua. Nerozlučných kamarádek, které mají skoro pořád dobrou náladu, jak Markvart kromě jiného píše v redakční knižní poznámce, v jejímž závěru již zároveň naznačil věci příští: "Milí čtenáři, spisovateli se můžete stát i vy. Stačí jen zapnout fantazii (musí přitom být vypnuta televize)."
Markvart fantazii ponoukl anketními otázkami, které pustil mezi žáky vzdělávacího ústavu J. A. Komenského: Co se ti vybaví, když se řekne muzeum? Jak si představuješ muzeum svých snů? Z koláže odpovědí, textových i v kresbě, sestavil druhou knihu s názvem Můůůůůzem dětských múz. Titul zábavný s hláškami typu: ...Nebudeme si nic nalhávat. Jediné, co mě po dva a půl hodině zajímalo, byla moje svačina ... . Publikaci poučnou, zručně obsahově poskládanou, napovídající, že děti nelze jen tak přivést mezi zasklené vitriny a odmumlat výklad. A v podání grafika Jana Jiskry navíc vypravenou tak, že pobrala titul Nejkrásnější kniha roku 1997 a byla přeložena do němčiny.
"Mnozí pohlížejí na dětskou tvorbu, jako na nějakou roztomilost, ale ona přitom může být, a také je zcela rovnocenná tomu, co dělají dospělí," sděluje knihovník, příležitostný knižní redaktor a nakladatel Ivo Markvart své přesvědčení, s nímž sestavil další knihy. Například titul Brzy jazyk neomrzí - příběhy, sny, úvahy (a kresby) dětí z Lounska, který rovněž získal titul Nejkrásnější knihy roku, či svazek Dronte rmutů i vermutů, zahrnující texty generačně starší, totiž studentů lounského Gymnázia Václava Hlavatého, konkrétně 4. A, maturující v roce 1998.
V době, kdy leckteré jiné knihovny ze spravujících obecních zastupitelstev jen těžce loudí peníze na přežívání, má Markvart na lounské radnici slušné zastání. I proto, že díky němu při úřadě působí knihovnická rada (orgán známý z první republiky, nyní je však k nalezení jen výjimečně), která fundovaně posuzuje a dovnitř úřadu tlumočí potřeby knihovny. "O knihovně se musí vědět. Musíme ukázat, že něco umíme a děláme. A když přijdete někam s knížkama, na nichž se knihovna podílela, nebo je i sama vydala, udělá to prostě lepší dojem, než když jen nastavujete ruce," říká Markvart.
Náhled do knih jeho slova potvrzuje. Můůůůzeum dětských múz například vyšlo s grantovou podporou Open Society Fund, titul (Ne)čtou, (Ne)čtou, (Ne)čtou, jdou cestou klikatou, do něhož Markvart vloni shrnul odezvu dětí na otázku K čemu je nám knihovna?, zase vyšel pod záštitou a s podporou UNESCO.
Ivo Markvart tak trochu koná jako buditel, navenek působí jako pábitel, ale planý snílek není. Jeho slabost pro osobnost Konstantina Biebla, rodáka ze Slavětína u Loun, nemá vyústění jen v oné zubní vrtačce v knihovníkově kanceláři. Před dvěma roky Markvart knižně vydal pod názvem Svou tvář ti skrýti do vlasů (a v pozoruhodné úpravě mladé grafičky Radany Lencové) Bieblovu dosud nepublikovanou milostnou korespondenci. A rovněž svůj místní patriotismus Markvart promítá do knih.
V knižních vzpomínkách svých starších krajanů, například válečného letce Františka Fajtla, či paní Marie Školové ze Zlonic, které připravil k vydání, zachycuje paměť Lounska z dob, kdy dnes osmaosmdesátiletý generálmajor Fajtl začal v rodném Doníně chodit do školy a "rodiče měli radost, že se už nemusím učit zpívat starou rakouskou hymnu Zachovej nám, Hospodine, císaře a jeho zem, ale novou vlasteneckou Kde domov můj. Zalíbila se nám a cvičili jsme ji s maminkou i doma".
 Dronte rmutů i vermuthů - texty a kresby z dějin 4.A. |
 Můůůůůzeum dětských múz (Úvahy a kresby dětí na téma muzeum). |
 Z knihy Můůůůůzeum dětských múz. |
 Z knihy Můůůůůzeum dětských múz. |
 Kniha Z Donína do oblak - vzpomínky válečného letce na dětství a mládí. |
