Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Budař: Lidé se mě teď trochu bojí

  16:25aktualizováno  16:25
V deliriu vidí dopředu výsledky hokeje. Má dlouhé mastné vlasy, je alkoholik. Herec Jan Budař ve filmu Mistři. Jenže skutečnost je jiná, byli byste překvapeni - tenhle šestadvacetiletý blonďák nekouří a skoro nepije, mluví potichu a často nad něčím hloubá.

„Tohle je poslední rozhovor na dlouhou dobu,“ vítá mě. Zdá se, že mu náhlá sláva není tak úplně příjemná.

V Mistrech jste metalákem Bohoušem - trošku alkoholikem, somrákem a otloukánkem. Měl jste v životě k některé z těchto tří charakteristik blízko?
Možná jsem Bohoušovi byl trochu podobný. Vnímám ho takhle - už na základní škole to byl trochu nezařaditelný hoch a poslouchal metal, tedy muziku, kterou s ním moc lidí nesdílelo. A tady je možná určitá podobnost, protože já i Bohouš jsme občas byli mírně otloukáni. A neustále jsme hledali cestu, jak se tomu vyhnout, ale přitom neotloukávat.

Chápu dobře, že jste si protrpěl nějakou tu šikanu?
No, mírnou šikanu. Děti jsou k sobě kruté, a když u někoho vidí slabosti a nejistoty, tak si dokazují vlastní převahu. Je jim to příjemné. Ostatně, nám dospělým taky, ale my se krotíme. Zaprvé už to nejde tak snadno a zadruhé víme, že je to neslušné. Většinou.

Kluci ve třídě tedy zneužívali toho, že jste byl drobný a plachý?
Měl jsem spolužáka Dvořáka, nejvyššího ve třídě, a ten měl právě takové tendence. Což mu nemůžu zazlívat, protože to tehdy byla jeho životní role. Já byl o hlavu a půl menší, takže když si usmyslel, že najde nějakou moji slabinu, tak ji snadno našel, a já se musel s jeho mírnou agresí vyrovnat. Ono stačilo mít červený penál, když ho ostatní měli zelený, nebo jsem si jenom doma zapomněl plastelínu na výtvarnou výchovu... Důvod se vždycky našel.

Filmový Bohouš chlastal petrolej, ale vás bych na tohle netipoval...
To ne, to jsem si skutečně netroufnul.

A do třetice hádám, že jste nikdy nebyl ani somrákem. Míval jste aspoň někdy koncem měsíce problém zaplatit složenky?
Nikdy. Nevím proč, asi že jsem po dědovi. Ten měl velmi šikovný vztah k penězům. Rozený počtář, takže vím, že když mám určité peníze, tak je nemůžu utratit všechny, právě proto, abych měl na konci měsíce na činži.

Můj Český lev? Jak srandovní

Že dnes patříte mezi nejznámější mladé herce v téhle zemi, za to může hlavně nečekaně úspěšná Nuda v Brně. V té jste pomáhal se scénářem, hrál hlavní roli, a nakonec z toho byl Český lev. Cítíte od té doby větší zájem ze strany dívek?
Možná tomu neuvěříte, ale jistá známost s sebou paradoxně nese skutečnost, že se mě lidi trochu bojí. Najednou jako by moje přítomnost byla důvodem k velké ostražitosti. Je to zvláštní.

A není to jen obyčejná slušnost? Lidé možná nechtějí známého herce obtěžovat.
Možná. Já jsem si jen všimnul, že když se člověk objeví v novinách, v televizi nebo ve filmu, tak jako by aspoň pro některé lidi dostal na čelo razítko, které vzkazuje: Tenhle chlap se dotkl světa, který se nám všem zdá nedostupný. A přitom je to byznys jako každý jiný.

Buďte konkrétnější - s čím tedy v posledních měsících bojujete?
Někdy se na mě lidi dívají, jako by se se mnou něco změnilo. A přitom mi jen společenská hra zvaná Český lev pomohla shodou štěstí a náhod k tomu, že lidi poznávají můj obličej. Ale předtím i potom bylo všechno stejné - já i ten film.

Opravdu jste přijal svého Českého lva s takovým nadhledem?
Je to velké uznání a radost. Přichází pozornost médií a příbuzní, ti jsou z toho na větvi. Jsou pyšní, že má jejich rodinný příslušník sošku na skříni, ale... jinak je to vlastně srandovní. Protože když mají v Liberci festival amatérských filmečků a udělují si cenu Královská čurda, je to všechno úplně stejné. Jen o něco menší.

Mimochodem, spousta herců hrála v Nudě v Brně zadarmo, ale film potom slušně vydělal... Přišly peníze dodatečně?
Jasně. Herci nehráli zadarmo, ale za procenta ze zisku, nikdo jednoduše nevěděl, co z toho bude. Ale vždycky je naděje, že ten film něco vydělá. Což se stalo.
 
Jak jsem rozehrál derby

Pár týdnů po velkém úspěchu Nudy v Brně jste opile vbruslil do kin v hlavní roli dalšího filmu, Mistrů. Jaké je natáčet čtyřicet dní s malým štábem v opuštěné vesnici?
To nejste čtyřicet dnů v izolaci! Člověk vždycky přijede na dva na tři dny a pak je pauza, takže to není tak zlý. Ale jinak to prostředí vesnic, ve kterých jsme natáčeli, úplně radostné nebylo. Pracovali jsme dlouho ve vybydleném vojenském prostoru, kde byly jenom opuštěné baráčky a my, takže ke konci už nám to trochu lezlo na mozek.

Není taková práce spíš romantická?
To záleží... Probudíte se, máte hezký den a všechno vám přijde romantické, jenže pak se začne smrákat a trochu vás přepadne deprese.

Vždyť vás tam vždycky bylo víc, mohli jste se zabavit.
Jednou jsme tam s Jirkou Ornestem neplánovaně čekali na záběr osm hodin. Byla mlha, tak jsme tam jezdili na pinckovi, běhali v blátě, a tolik jsem se s Jirkou nenasmál ještě nikdy, i když jsem s ním v Divadle Na zábradlí pracoval tři roky. Ale co dělat večer? Někdy si pustíme, co jsme v posledních dnech natočili, ale pak se jde většinou spát. Ráno se brzo vstává.

Překvapilo by vás, kdyby Mistři uspěli za hranicemi?
Ve filmu se může stát opravdu cokoli a festivaly jsou nevyzpytatelné. Podle toho, co porotci sami natáčejí, podle toho rozdávají ceny. S objektivitou to nemá nic společného. Když je v Cannes porotce, který točí úchylné filmy, takže vyhraje co? Úchylný film. To je pochopitelné. Nicméně, já Mistrům věřím a myslím, že můžou uspět moc hezky.

Děláte toho hodně pro propagaci svých filmů, někdy se až divím... Jaký to je pocit vyběhnout na hřiště před vyhecovaným zápasem Slavia - Sparta a podpořit Mistry na půlicí čáře slavnostním výkopem?
To bylo vážně divné. Přiběhl jsem tam, skoro nikdo si toho nevšiml, jen fotbalisti na mě koukali jako na divný úkaz: Kdo to tady lítá po trávníku? Bavili se s rozhodčím, já tam stál a nevěděl, jestli se mám připomenout, pak někdo řekl, co ten výkop? a oni se zase bavili dál. Z ničeho nic položil rozhodčí na zem míč, já povídám: Tak teď? A on: Ne, ještě počkejte, a zase se bavil, potom z ničeho nic řekl: Teď! tak jsem se rozběhl, kopl do balonu a myslel, že se začne hrát. Proto jsem utíkal, abych nepřekážel, ale oni stejně museli znovu vykopnout... Nakonec to v televizi nebylo vidět - pro film naneštěstí, ale pro mě to dopadlo docela dobře. Mrknul jsem se na fotbal a šel dom.

Nechce mě Hřebejk vyhodit?

Vy máte evidentně rád humor na hraně trapnosti, což je libůstka riskantní. Člověk občas ušlápne. Neříkáte si někdy, sakra, já byl trapnej?
Pořád. Třeba když jdu něco vyprávět do televize. To si dopředu dávám za úkol, že budu neformální a nepropadnu všeobecnému šílenství a hysterii z toho, že se vysílá do celého národa. Ale nikdy to nedokážu. Ve studiu totiž bývá nějaký magnetismus - napudrovaná paní, co způsobně sedí a vyslovuje, a všechno je to tak ujeté, že nikdy nic nedokážu říct, jak bych chtěl. Kolikrát mám pocit, že jsem strašně trapný, ale asi je to zbytečné, protože můj vstup prošumí jak voda a zase se jede dál.

Nejambicióznější film, ve kterém se objevíte, bude v létě Horem pádem Jana Hřebejka. Ta práce asi musela být luxusní, po všech předchozích natáčeních, kdy do poslední chvíle chyběly peníze.
Když je víc peněz, tak je na všechno víc času, což je důležité. Film se pak zvládá klidněji. A jinak bylo Horem pádem luxusní i v tom, že se točilo v srpnu a září, a to jsou ještě hezké a slunečné dny.

A nějaký postřeh k Hřebejkově práci?
Mně se moc líbilo, že ho to baví.

To asi většinu režisérů, ne?
Asi jo, ale na něm to bylo hodně vidět... Prostě mě to teď napadlo jako první. A taky se mi líbil ten jeho tým, který už pracuje na bůhvíkolikátém filmu za sebou, a ta sehranost je znát.

Nemají v takové situaci nováčkové, jakým jste byl vy, problémy?
Měl jsem trošku jiné postavení, to jsem cítil. Třeba jsem si uvědomoval, jak mě Honza Hřebejk zkoumá - pořád pozoroval, jakým způsobem reaguju na jeho připomínky. Tak jsem se snažil, abych to nepodělal. Mně bylo totiž před první čtenou zkouškou řečeno, že ještě není jasné, kdo bude hrát kterou roli, že si Honza nechává otevřená vrata, aby to mohl proházet. Takže jsem přijel v hrozné nejistotě a jako jediný ze všech si nesmyslně vytvořil představu, že přečteme scénář a oni řeknou, tak děkujeme, Honzo, a zase odjeď.

Tu roli jste nakonec dostal. Je to důležité i kvůli tomu, že vás honorář zajistí na pár měsíců dopředu?
Mě fakt baví natáčet, teď jsem třeba dělal zadarmo filmeček pro jednu jugoslávskou studentku. O penězích, o těch bych podle smlouvy neměl mluvit, ale zajistí vás to, samozřejmě. Ve filmu je mnohem víc peněz než třeba v divadle.

Bylo natáčení Horem pádem zážitkem i proto, že tam vystupují herci jako Jan Tříska nebo Emília Vášáryová?
Dělal jsem hlavně se Zdeňkem Suchým, protože spolu hrajeme dvojici vychcaných převaděčů, a tahle linie příběhu je od Třísky nebo Vášáryové oddělená. Ale natáčet se Zdeňkem byl zážitek, protože jsem se od něj naučil spoustu věcí. Třeba jak řídit auto v rychlosti na dálnici a přitom mluvit. A podobně.

To je opravdu tolik těžké?
Před kamerou těžké. Zdeněk mi vysvětloval, v čem jsou ty fígle - musíte hluboce věřit, že zvládnete obě věci. To zaprvé, a pak se pekelně soustředit. Naše dialogy mi vůbec přišly vtipné, snad ve filmu zůstanou. Ti dva se baví o tom, jestli chutnají líp nutrie anebo krysy, nebo jeden druhému vypráví, jak žral na dovolené pečené netopýry... Vím, takhle to moc vtipně nevypadá, ale opravdu je to dobře napsané.

Bojím se smrti

Ve dvojici s Vladimírem Morávkem se brzy chystáte natáčet film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, prý drsnější Nudu v Brně. Ale jste už si jistí, že na tu práci seženete dost peněz?
Nevím, to zařizuje producent Čestmír Kopecký. Ale on je rozhodnutý točit a já věřím jeho velké síle. On to dokáže. Nevím, v jakých podmínkách to točit budeme, ale budeme.

Nedávno jste skončil s hraním v Divadle Na zábradlí. Neděsí vás, že teď budete rozlítaný mezi divadly a filmařskými štáby po celé republice?
Těžko říct. Já vycházím z předpokladu, že jsem od vstupu do Evropské unie hercem evropským, dokonce světovým, a stejně jako ve filmu českém můžu hrát i v maďarském nebo anglickém. Takže teď hledám cestu, jak pracovat různě ve světě.

Jaké učebnice jazyků máte doma na stole?
Umím anglicky, trochu španělsky a německy. Teď zkouším francouzštinu. A hlavně vím, že když nějaká zahraniční nabídka přijde, tak se ty svoje věty naučím hodně rychle. Mně učení jazyků docela jde.

Ale na druhou stranu se mi zdá, že zrovna teď moc práce nemáte ani doma.
To je fakt. Proto se teď hlavně zaměřuju na svou kapelu, Eliščin Band. Nedávno jsme měli první koncert. Sedím u piana a zpívám, za mnou je ta kapela, a jsou to šansony s trochou jazzu. Texty děláme já s Vladimírem Morávkem.

Když máte tolik rád muziku, nenabídl vám právě režisér Morávek roli ve svém muzikálu Excalibur?
Nepřemýšlel o tom a já zatím nemám takovou ambici. Ani bych to asi neuměl tak dobře jako školení zpěváci - jsem spíš takový autorský pěvec.

Metalistu jste v Mistrech dokázal zahrát dost přesvědčivě. Co jste měl na svých oblíbených kazetách třeba před deseti lety?
To mi bylo šestnáct a měl jsem třeba Metallicu, ale taky Michaela Jacksona a Roxette, to tak nějak běželo. Nebo ne? Byl jsem na gymplu a nějak se mi smíchává, co jsem tenkrát vlastně poslouchal. Jo: skupinu Čankišou! Tu jsem měl rád už tehdy.

Přemýšlíte s Eliščiným Bandem o desce? O něčem takovém, co dokázal váš herecký kolega Jiří Macháček se skupinou Mig 21?
Hrozně mě to baví a dokážu si představit, že budu hodně hrát, když si kluci a Eliška z kapely udělají čas. Možná nahrajeme i desku, ale jinak nemám ambice prorážet na poli hudebního showbyznysu, protože mi přijde ještě divnější než ten filmový. Nevím proč, ale tenhle pocit mám.

O čem píšete své texty?
Většinou o sobě samém. O tom, jak se člověk trápí. Trošku sebestředně zpívám o tom, jak bych chtěl něco změnit, ale nemám sílu, takže ji hledám.

A já myslel, že jste šťastný chlap.
Jsem šťastný, ale zároveň dumavý. Takže mám zálibu pootáčet věci do různých úhlů, abych zjistil, proč jsou takové a ne jiné, a jaký jsem já... Někdy to asi hraničí se zbytečným sebezpytem, ale tak to lidi mají. Chvíli jsou šťastní a chvilku si myslí, že může být něco jinak.

Co byste konkrétně chtěl změnit?
Třeba svůj vztah ke smrti. Pochopil jsem, že každý strach je jen obavou z toho, že člověk pomine. Ale tohle je třeba věc, která změnit nejde. Pud sebezáchovy a strach ze smrti se vám promítá v různých podobách celý život, a je trochu těžké přijmout pomíjivost svého já.

JAN BUDAŘ - Vystudoval brněnskou JAMU, ale už tři roky bydlí v Praze. Věnuje se filmu, občas je vidět i na jevišti Divadla Na zábradlí, Národního divadla a Klicperova divadla v Hradci Králové. Proslavil se rolí Standy Pichlíka ve filmu Nuda v Brně, letos se objevil v roli alkoholika v Mistrech, hraje v novém snímku Horem pádem a v Duši jako kaviár. S režisérem Morávkem dokončují scénář k filmu Mareš a Hrubeš jsou kamarádi do deště. Je mu 26 let, je svobodný.


Jan Budař - večírek po slavnostním udílení cen Akademie populární hudby Anděl 2003 v pražském Kongresovém centru. (20. března 2004)

Autoři: ,




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Trailer k filmu Wind River
VIDEO: Je tu Wind River, hit karlovarského festivalu s Jeremym Rennerem

Když hvězdný host letošního karlovarského festivalu Jeremy Renner uvedl osobně předpremiéru snímku Wind River, postaral se o jednu z hlavních událostí celé...  celý článek

Ze seriálu Sousedé
RECENZE: Za pět procent. Úporní Sousedé dávají Cimrmanovi na frak

Když Nova loni stahovala z vysílání Drahé sousedy, zdálo se, že peklo složilo zbraně. Omyl, letos TV Barrandov uvádí seriál Sousedé. Zosobňuje výsměch každé...  celý článek

Z filmu Temná věž
RECENZE: Harry Potter z Temné věže. Tuctovou fantasy drží McConaughey

Ač za ním stojí slavná sága Stephena Kinga, film Temná věž líčí po všech stránkách tuctovou fantasy pro náctileté. Nad průměr ji zvedají jen Matthew...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.