Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O baletním filmu jsme Hřebejkovi říkali, přiznávají bratři Bubeníčkové

  18:21aktualizováno  18:21
Nejslavnější divadla světa jim tleskala už roky, jejich vlast je docenila až nedávno. Přitom není mnoho lidí, na které by Česko mělo být hrdé víc než na bratry Jiřího a Otta Bubeníčkovy. Jsou to jedni z nejlepších baletních tanečníků planety.

Bratři Bubeníčkovi | foto: Rebecca Hoppé

Jak proboha rozeznat jednoho od druhého? Dvojčata Jiří a Otto Bubeníčkové téhle otázce čelí často, slyšeli ji i při nedávném vystoupení v Praze. Snad proto na ni odpovídají žertem. Odliší se to prý snadno - zatímco Ottův obličej tvarem připomíná písmeno O, Jiřího nos je do J. Ale neberte to moc vážně.

Snad protože to kdysi v cirkusu zkoušeli i jako klauni, nemají problém udělat si ze sebe legraci. Tenkrát v klukovských gatích pod šapitó, stejně jako teď, když jim táhne na čtyřicet a patří k uznávaným baletním hvězdám.

Pocházíte z cirkusového prostředí. Kolik chybělo, aby z vás místo baletních es vyrostli krotitelé lvů?
Otto: Ke krotitelům lvů jsme měli dost daleko. Ale jinak se nabízelo, že jednou budeme u cirkusu dělat to, co naši rodiče - balanc sklenic na noži, jízda na jednokolkách. Proč ne, nám se to jako malým klukům líbilo. Jenže kolem byl komunismus a děti do osmnácti let nesměly pracovat. Museli jsme si počkat.

Nakonec jste v cirkusu stejně vystupovali. Jako klauni.
Jiří: No, vystupovali... To se ani nedá počítat.

Počkejte - rozesmát publikum, to je obrovský úkol pro dospělého, natož pak pro dítě!
Jiří: My jsme se ale nepouštěli do žádných velkých akcí, do náročných triků. Jen jsme tam tak lítali nad manéží. Prostě děti.
Otto: Fakt? To už si ani nepamatuju.
Jiří: No jasně, tenkrát ve Švédsku. To si určitě vzpomeneš.

Byli jste pak díky průpravě před plným šapitó odolní vůči trémě před vyprodanými divadly?
Otto: Možná. Ale zas tolik ne. Třeba když jsme teď měli dvě vystoupení v pražském Národním divadle, byl jsem stejně hrozně nervózní. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost, aby se to povedlo.
Jiří: Já to beru jinak. Hlavně si chci představení užít. Hodně jsem toho načetl o psychice, nechci nechat své myšlenky ovládat moje tělo. Jakmile člověk spadne do vody, musí zkrátka začít plavat.

Jiří a Otto Bubeníčkové

Narodili 7. října 1974 v polské Lublini se do cirkusové rodiny během štace v Polsku. I oni měli být artisty, ale při trénování na cirkusovém učilišti si jich všimla profesorka z konzervatoře a pomohla jim k baletní kariéře. Už rok před maturitou je lanařil šéf baletu Hamburské státní opery John Neumeier, bratři však kývli až napodruhé - po dostudování školy. O dva roky později povýšili na sólisty a záhy na první sólisty. V roce 2006 Jiří přešel z Hamburku do Drážďan. Kromě tance se teď úspěšně věnuje i choreografii, Otta zase baví skládání hudby. Oběma patří mezinárodní cena Prix de Lausanne (1992), Jiří si vysloužil i prestižní ocenění Benois de la Dance (2002) - jakéhosi baletního Oscara. Vystupovali na nejslavnějších pódiích světa - od milánské La Scaly po newyorskou Metropolitní operu.

Umíte si to poručit?
Jiří: V takových chvílích je důležité umět správně dýchat. Uvědomit si, co se s tělem děje. A taky žít výhradně jen přítomností. Jedině v minulosti nebo v budoucnosti můžete být nešťastný, v přítomnosti ne.

Jak to myslíte?
Jiří: Když je člověk jenom teď, tak to prostě nejde. Žijete jen a jen touhle chvílí. Ne tím, co bylo nebo co bude.

Vážně to funguje?
Jiří: Ano. V tu chvíli jste nejvíc sám sebou.

A taky se oproštěný od minulosti a budoucnosti možná líp vžijete do role.
Jiří: Možná. Aspoň se o to snažím. Hodně tomu ale pomůže i choreografie. Když je dobrá, snadno se do toho položíte.

Není spíš důležité, abyste byl dobrý herec?
Jiří: I to je samozřejmě zásadní! Pokud se mám rozhodnout, jestli je při baletu důležitější herecký talent, nebo fyzická kondice, pak říkám, že to vyjde fifty fifty. My opravdu nejsme jen gymnasti, jsme i herci. Choreografové myslívali jenom na techniku, ale zapomínali na duši. Na lásku. Teď se to obrací. To vidím i na oboru našich rodičů, na cirkusu, jak se do něj zpátky vrací umění. Poznáte to na úspěchu Cirque du Soleil. Lidi se chtějí bavit, ale zároveň touží i po zážitku pro duši. Viděl jsem v Drážďanech baletní představení Bella Figura a celá ta choreografie mě tak vtáhla, že jsem se úplně ztratil. Moje duše z toho rozkvétala. To je strašně důležité, aby si člověk z divadla něco odnesl.
Otto: Proto i ve sboru, který jsme přivezli do Prahy ke dvěma představením, měl každý něco extra. Nebyli to jen tanečníci, ale i umělci. Je fakt, že dříve byli lidi třeba perfektní herci, jejich kondice ale už nebyla taková. Teď se na ni hodně dbá. Ano, my jsme herci. Ale nemluvíme, k vyjádření používáme své tělo.
Jiří: Jednoznačné je, že pokud nejste na jevišti patřičně kondičně připraven, odnese to i vaše herectví.

Můžete být připraveni skvěle, ale stejně se stane průšvih. Jako když Ottovi praskly během představení kalhoty. Jak jste to dokázal ustát?
Otto: Prostě jsem musel pokračovat, jenom některé pohyby bylo potřeba dělat jinak.

Protože praskly na nejchoulostivějším místě a vy jste pod nimi nic neměl? Otto: Na nejchoulostivějším místě to bylo, já tam ale měl suspenzor.

Který ovšem zaznamenali diváci tak do třetí řady.
Otto: No, jelikož suspenzor je tělové barvy, tak máte možná pravdu. Jenže - co má člověk v tu chvíli udělat? Utéct? To by bylo jenom horší. Radši jsem dělal jakoby nic. Přesně jak říkal Jirka: žijete zkrátka dál přítomností. I když máte zrovna děravé kalhoty.

Jakou emoci nebo lidskou vlastnost je v baletu nejtěžší ztvárnit?
Otto: Zlé role se většinou dělají líp.

V baletu? Který je nositelem ladnosti, něhy, krásy?
Otto: Je to stejné jako u herců v televizi, ti taky upřednostní dramatickou roli před princem, který se pořád jen usmívá.
Jiří: V tomhle já nedělám velký rozdíl. Zlé, nebo dobré role - je mi to jedno. Nanejvýš mám rád, když se mi to střídá.
Otto: Stejně to nakonec vždycky vychází z hudby. Muzika vám pokaždé pomůže.

Právě herci bývají podle svých rolí rychle škatulkováni - někdo je komik, jiný padouch. Existuje to tak i v baletu?
Otto: Existuje, ale škatulkují vás hlavně ostatní. A je jen na vás, jestli se necháte. Já byl zkraje víc zaškatulkovaný jako romantický a něžný typ, pak jsem ale dostal roli Merkucia nebo Jaga z Othella a zjistil jsem, že můžu zahrát i to. Zkusíte to a díky tomu se zlepšujete. Přestože se takové nabídky ze začátku až bojíte.

Bojíte?
Otto: Ano, Jirka s tímhle umí pracovat líp, ale k baletu patří i strach. Jak už jsem říkal - měl jsem ho třeba před pražským vystoupením. Většinou to ze mě padá až těsně před začátkem. Před některými těžkými hamburskými představeními se to pokouším ošulit a navodit si tenhle předstartovní stav už o něco dřív. Někdy se mi to povede, jindy ne.

Váš táta tvrdí, že opravdovou lásku nebo tragédii dokážou v baletu vystihnout jen Slované. Je to pravda?
Jiří: Možná jo. Možná je v tom opravdu víc srdce.
Otto: Těžko říct, čím to je. Ale když na pódiu vidím kamarády Rusáky nebo Slováky, je z toho ta něha cítit skutečně víc.
Jiří: Snad je v tom nějak skrytě zakódovaná i naše krajina. Ty kopce - nahoru dolů. Nejde jen o českou národní povahu, ale i o další vlivy. Jaké tu panuje počasí, jaké svítí sluníčko. Všechno souvisí se vším.

Když už jsem citoval vašeho tátu, tak říkal ještě jednu věc. Že když vaše maminka viděla Jiřího ve vystoupení o legendárním baletním tanečníkovi Nižinském, tak plakala.
Jiří: Nižinský se tam zblázní...

A vy to prý předvádíte velmi působivě.
Jiří: Je to hrozně intenzivní věc. Zabere vám pak dva dny, než se z role vzpamatujete.
Otto: Protože si to vnitřně hrozně moc připouštíte. Položíte se do toho.
Jiří: To se stane. Krátce před cestou do Prahy jsem třeba v Drážďanech hrál představení, po kterém jsem byl úplně mrtvý. Na odpočívání nebyl čas, muselo se jet do Národního. V takové chvíli si únavu prostě nesmíte připustit. Je potřeba mít pozitivní mysl, být optimista, každý okamžik si užít. Což neplatí jen o baletu, ale i o životě. Měli bychom žít život s radostí, s pozitivním cílem.

Bratři Bubeníčkovi

To znamená, že nikdy nejdete na pódium, jako když dělník kráčí do fabriky? Z povinnosti, do práce?
Otto: Ale jo, i to se stane.
Jiří: Mně ne.
Otto: Mluvím o určité automatizaci. Jdete na trénink, spíte, jíte, zase jdete na trénink. A najednou tam jdete fakt jako do práce. Nakonec se ale člověk vždycky vrátí k tomu, že balet dělá proto, jelikož ho má rád. (Jiří se směje)
Otto:
No ne, brácho, ty se směješ. Řekneš, že tobě se to nestane. To je ovšem jen taková teorie. Znají to lidi v každém zaměstnání. Pokud mají svou práci rádi, vrátí se brzy zase k tomu podstatnému. Že je to baví. Mít rád to, co děláte, je velmi důležité. Jiří: S tím nepolemizuju.

Ale jinak jste se právě neshodli. Hádáte se často kvůli baletu?
Otto: Jistě. A do krve. Kdybychom byli jenom kámoši, tak by to nebylo tak vážné, ale jsme bráchové, takže to je někdy síla. Jirka teď čte hodně knížek, které jsou užitečné i z tohoto důvodu: Člověk se musí naučit i odstoupit od problému, nechat to být. Vrátit se k tomu později. Čas vám vždycky ukáže, že hádat se byla hloupost. Člověk se většinou hádá o hloupostech.

Taky jste, Otto, při hádání víc slyšet vy, stejně jako při tomto rozhovoru?
Otto: To ne, tam to máme vyrovnané.

Jinak jste ale každý jiný. Jiří se dal kromě tance na choreografii, vy skládáte muziku.
Otto: Jirka chtěl dělat choreografii vždycky, mě nevzrušovala. V tom je hrozně moc odpovědnosti. Radši sedím doma a skládám si hudbu.
Jiří: Já ani pořádně nevím, jak došlo k tomu, že jsem se vrhnul právě na choreografii. Teď už je to se mnou a s ní tak, že člověk prostě něco udělá a vyvrbí se z toho další nabídka.
Otto: Pro mě je skládání úchvatný proces. Ono je zkomponováno strašně moc hudby, přičemž baletní choreografové podle mého většinou používají pořád to samé. Škoda. Možnosti jsou přece nekonečné. Moje přítelkyně je houslistka, otevřela mi oči. Chodili jsme na koncerty, uvědomil jsem si, kolik toho už bylo složeno. A je úplně jedno, o jaký žánr se jedná. Miluju třeba hardcore elektronickou hudbu. I Toccata, kterou jsme hráli v Praze, je na bázi elektronické muziky. Dá se v tom rozpoznat techno, někdy house. Strašně rád to kombinuju. Myslím, že přesně tomuhle patří blízká budoucnost: kombinovat minulost a přítomnost.

Tančíte, trénujete, skládáte hudbu, vymýšlíte choreografii. Spíte vy dva vůbec někdy?
Jiří: A to zase jo. I když je pravda, že někdy toho je moc. Třeba věci pro naše pražská představení, to bylo cosi nad obvyklý rámec. Něco extra.
Otto: Však jsme to taky zkoušeli po večerech.

Jak moc tělo po takových představeních bolí?
Jiří: Jak kdy. Hlavně pokaždé nebolí stejné části těla. Někdy to jsou nohy, jindy záda. Většinou ale cítíte především pohodu. Jste rádi, že to máte za sebou. Třeba den po představení je fajn, zajdete s kamarády na pivo.

Kolik jich špičkový baleťák dá?
Jiří: V Praze jsem měl jedno velké a jedno malé.
Otto: To se nedá takhle zprůměrovat. Taky záleží, odkud pocházíte. Takoví Rusáci, ti za to dokážou vzít. A nemusí jít o piva.

Při pohledu na vás mi přijde, že si životosprávu hlídáte velmi úzkostlivě.
Jiří: Snažím se hodně rozcvičovat, zdravě jíst.
Otto: Všechno vězí v disciplíně. Pokud člověk pořád cvičí, jeho tělo je mladší. Jednou samozřejmě i tak přijde doba, kdy se člověk podívá do zrcadla a řekne si: No jo, tak to by stačilo.

Fotogalerie

Takhle přísní jste na sebe byli vždycky?
Otto: My už jsme tak vychovaní: Když něco děláme, tak naplno.

I proto jste se uplatnili v cizině?
Otto: Na to se hrozně těžko odpovídá. Úspěch? Uplatnění? Děláme tanec prostě proto, že nám přináší radost.

Jak těžké to vůbec bylo ve vašich osmnácti, když jste z domova odcházeli za svou šancí do Hamburku?
Jiří: Bolelo to tenkrát hlavně naše rodiče, my jsme byli na tuhle výzvu spíš celí nadržení. Přestože to v žádném případě nebylo lehké. Nemluvili jsme ani německy, ani pořádně anglicky, ve francouzštině jsem taky zaostával.
Otto: Pomáhalo nám, že jsme byli trochu jako skalní fotbalisti, kteří prostě jenom hrajou fotbal a nic jiného je nezajímá. My tehdy zas jenom tancovali.

Nikdy jste to v německých začátcích nechtěli vzdát?
Otto: To ani ne. Nanejvýš zkusit to jinde.
Jiří: Aby se člověk naučil další věci, pracoval s novými choreografy. Poznal jiný svět. Život je přece změna. Když chcete, aby všechno zůstávalo ve stejné fázi, jdete proti přírodě. Já proto v jednu chvíli usoudil, že to pro mě v Hamburku skončilo. A přesunul se do Drážďan. Teď jsem za to šťastný.
Otto: Lidi se vždycky bojí změny. To je normální. Kdo ví - třeba i díky tomu, že se brácha před časem rozhodl odejít z Hamburku, jsme teď mohli do Prahy přijet k vystoupení sestávajícímu z našich vlastních věcí. Všechno špatné je pro něco dobré.
Jiří: Počkej, takže je z tvého pohledu špatně, že jsem odešel?
Otto: Ne, samo o sobě určitě ne. Promiň. Špatný - to je v tomhle kontextu asi fakt nesprávné slovo. Ale v ten daný moment, když na tu změnu došlo, to může člověk brát negativně. Bát se: Ježíš, co se teď stane? Co tahle změna znamená? Co mi to přinese? Radši dám jiný konkrétní příklad. Například se zraním. Je to k vzteku, ale tím, že jsem si přivodil úraz, jsem sednul k počítači a víc jsem toho stihnul složit.
Jiří: Jo tak...
Otto: No, člověk si připadá zahnaný do kouta a ptá se sám sebe: Jak se z toho dostanu? Jenže ono to má pak různé, třeba i příjemné následky. Někoho díky té události potkáte, někam vás to posune...

Kdyby ten někdo sepisoval váš životopis, jak by se jmenovala kapitola, kterou právě prožíváte?
Otto: Určitě by se v tom názvu odráželo, že budeme za chvíli s baletem končit.
Jiří: Těžko říct kdy. Sám se třeba cítím perfektně. Myslím, že bych mohl tancovat ještě pět let. Ale kdo ví, jak to bude doopravdy.
Otto: Třeba je to poslední a zároveň první kapitola. Naše baletní kariéra se chýlí ke konci, ale něco nového už začíná. Oba s Jirkou na to jsme připravení. Chceme jít dál, vytvořit svůj soubor. Pokračovat.
Jiří: I díky cestování se souborem, se kterým jsme byli v Praze, jsem se toho hodně naučil. Choreografii, světla. Taky jak mluvit s lidmi. Jak něco od tanečníků chtít, aby se nenaštvali. Jak je motivovat. Děláte toho fůru. A pořád se učíte. Třeba když jsme byli v Itálii, tak jsme neměli vyžehlené kostýmy. Kromě tancování najednou ještě sháníte žehličku, abyste to mohl vyžehlit.

Dva jako jeden

KDY SE TO HODILO:
Při některých představeních. Jako v Labutím jezeře, ve kterém Jiří tancoval bavorského krále Ludvíka II. a Otto představoval bratrův stín. Nebo při vystoupení jménem Nezkrocení (Les Indomptés), v rámci kterého se Bubeníčkové při tanci zrcadlově napodobují.
Při nenadálé indispozici. Kdysi při vystoupení Bajadéra ztvárnil Jiří postavu Solora, ale o přestávce se mu udělalo zle, a tak to za něj vzal bratr, který shodou okolností seděl v publiku. Diváci rozdíl nepoznali -až do okamžiku, kdy jim to po konci představení šéf souboru oznámil. Výsledek? Obrovské ovace.

KDY SE TO NEHODILO
Při příliš častých záskocích. Stalo se to během už zmíněného Labutího jezera v Paříži. V šesti dnech se oba bratři tak dlouho střídali v rolích krále a jeho stínu, až se jim to při posledním vystoupení v pařížské metropoli popletlo a na jevišti se srazili.
Při úrazu. Jiří byl v nemocnici se zraněným meniskem, Otto se za ním vydal na návštěvu. Když ho na chodbě špitálu potkala zdravotní sestra, dostal co proto, že takhle brzo po operaci si to nemá kam štrádovat. Nedala si vysvětlit, že jde o Jiřího dvojče.

Vy jste se sám staral o vyžehlení kostýmů?
Jiří: No jo.
Otto: Organizace bývá v různých zemích odlišná. Přijedete do Itálie a všude je hrozný bordel. Pak jste v Japonsku a tam naopak kulisáci jenom utíkají, nikdo jen tak nekráčí.

A co v Česku?
Otto: Nemůžeme si stěžovat. Lidi se tu k nám chovají příjemně. Každý se snaží pomoct, co je v jeho silách.

Přitom vztah vlasti k bratrům Bubeníčkům byl dlouho specifický. Za hranicemi jste byli dávno za hvězdy, ale Češi o vás vlastně nevěděli.
Otto: Nevím, co se stalo, že se o nás i lidi doma dozvěděli. Možná je to internetem.
Jiří: Nebo díky tomu, že jsme se před časem několikrát objevili v televizi.
Otto: Hodně nám pomohl režisér Hřebejk a paní Soňa Červená, která ve 40. letech hrála v muzikálu Divotvorný hrnec s Werichem. Viděla nás v Hamburku a řekla Hřebejkovi, že jsme zajímaví. Tak se za námi vypravil, byl na Labutím jezeře. Po návratu domů o nás vyprávěl Polívkovi, který nás vzápětí pozval do své Manéže. Asi díky tomu se o Bubeníčcích začalo víc vědět.

Takže to je ta první kapitola nového životopisu? Zahrajete si v nějakém novém Hřebejkově filmu?
Otto: Vždyť jsem taky panu Hřebejkovi říkal, že bychom hrozně rádi udělali nějaký baletní film!
Jiří: Já se trochu obávám, že on dělá jiný typ filmů.
Otto: Ale kdyby se ta nabídka objevila...
Jiří: Tak by se nám to určitě líbilo!
Otto: Akorát by bylo potřeba se na to pořádně připravit. Třeba dva tři měsíce se té herecké přípravě věnovat. Aby si pak lidi při pohledu na nás neřekli: Ježíšmarjá, co to je?

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.