Nejslavnější jsou příběhy z řady Dívky v sedlech, které vyprávějí o přátelství dívek Lisy, Stefi a Carol a o jejich jezdeckém klubu. Bryantová prodala ve světě více než 18 milionů výtisků svých knih.
Dívky v sedlech se dočkaly překladů do deseti jazyků a inspirovaly televizní seriál. V češtině úspěšně vycházejí od roku 2001, v celonárodní anketě Moje kniha se dostaly mezi padesát nejoblíbenějších knih českých čtenářů.
Píšete od roku 1982. Kolik jste vlastně napsala knih?
Myslím, že sto sedmdesát pět. Sto čtyřicet čtyři knih pojednává o koních, z toho sto jedenáct je součástí série Dívky v sedlech, sedmnáct z řady Pine Hollow, která je určena čtenářům od dvanácti do čtrnácti let, a šestnáct Pony Tails, které jsou pro ty nejmenší. A pak je asi třicet dalších titulů. Takže opravdu hodně.
Jeden čas jste pro Dívky v sedlech psala jednu knihu do měsíce. Jak jste zvládla takové tempo?
Dokážu napsat knihu i za čtyři dny. A co se týká Dívek v sedlech, psala jsem deset stránek denně. Ale když měl vycházet jeden příběh každý měsíc, začala jsem využívat "námezdních" autorů, což jsem nedělala ráda, ale neměla jsem jinou možnost. Velmi jsem hlídala, aby dokázali psát jako já a drželi se mého děje. Ve smlouvě jsem byla zavázána i k osmnácti knihám do roka. Dokázala byste to?
Pamatujete si při tom množství na svou první knihu?
Samozřejmě. Jmenovala se Fantastická cesta vesmírného raketoplánu Astra. Je to skoro jako puzzle, čtenář je v pozici kapitána raketoplánu, který má za chvíli vybuchnout. Musíte se rozhodnout: zůstat na lodi, nebo se katapultovat. Takže to má mnoho různých konců. Někdy to dopadne šťastně, a někdy ne. Měla jsem takových nápadů spoustu a napadlo mě, že by se mohly líbit mému synovi. Ale moje první velká kniha byl knižní přepis filmu Karate Kid. To mě velmi bavilo - to, co lidé viděli na plátně, znovu ožívalo na papíře. Napsala jsem těch přepisů několik, nejúspěšnější bylo zpracování příběhu Želvy Ninja. To se dostalo až do žebříčku listu The New York Times a matka na mě byla pyšná.
To jste psala na objednávku nakladatele?
Ano. Pracovala jsem pro nakladatelství Scholastic jako ředitelka v oblasti licencí a práv. Když jsem získala práva na literární zpracování Karate Kida - a tehdy si nikdo nemyslel, že to může být tak úspěšný film - nakladatel sháněl někoho, kdo látku zpracuje. Nabídla jsem se, že to zkusím.
Chtěla jste být spisovatelkou?
Ne. Ale už po studiích jsem věděla, že chci působit v nakladatelství. V postgraduálním kurzu zaměřeném na vydávání knih nám říkali, abychom se chytili první příležitosti. A mně byla nabídnuta jako první práce s literární agentkou, která se specializovala na dětskou literaturu. Dnes mě zastupuje.
Zkusila jste někdy napsat něco pro dospělé?
Pro dospělé jsem napsala jeden článek do časopisu a literární zpracování filmu Velký s Tomem Hanksem. Nemyslím, že bych se přeorientovala na romány - miluji psaní knížek pro děti.
Co vás na jejich psaní tak láká?
Vybavuji si, jak jsem jako dítě zbožňovala knihy, které jsem četla, a co pro mě znamenaly. Můžeme se bavit o mnoha autorech, třeba o Nancy Drewové, celosvětově populární autorce tajemných knih, které nemůžete odložit, jak jsou napínavé. Jako autor chcete vzbudit u svých čtenářů nějaké rozechvění. Snažím se, aby to, co píšu, bylo zábavné a užitečné.
Existují v dětské literatuře nějaká pravidla?
V knížkách, které píšu, jsou určité hranice. Závazkem je to, co lidé očekávají u tohoto druhu literatury. Nechcete je zklamat - nechcete je uvést do tvrdé reality, plné sexu a násilí. Myslím, že k psaní o něčem tvrdém by měl být vždy nějaký důvod. Téměř ve všech mých knihách z cyklu Dívky v sedlech je určitý záměr. Nevím, jestli se ho doberou všichni čtenáři, možná některé zajímá jen zápletka. Ale je to tam.
Liší se nějak ohlasy na vaše knihy v různých zemích?
Jsou velmi podobné. Dostala jsem pár dopisů od německých dětí, ale téměř všechny jsou z anglicky mluvících zemí. Knihy byly extrémně populární v Austrálii, na jejich základě vznikla i televizní show, která se vysílá v Kanadě, Spojených státech a ve Švédsku. Velmi mě potěší, když mi čtenáři píšou, že se hodně naučili o ježdění a o koních - já sama se nepovažuji za velkého experta. Zdá se, že se dětem líbí ve společnosti mých postav, Stefi, Carol a Lisa jsou jejich přátelé, s nimiž mohou společně podnikat, co mají rády. To je velká přednost knih - můžete se s nimi vydat kamkoli a dělat cokoli. A já jsem šťastná, že si pro ta dobrodružství čtenáři vybrali právě mé knihy.
Vašich knih se prodalo na osmnáct milionů výtisků. Čím si vysvětlujete takový úspěch?
Je to něco v mnoha dívkách, které prostě milují koně. I když na něm nemohou jezdit, zajímají je zkušenosti jiných. Dívka, která zbožňuje koně, si ráda přečte o jiné, která má stejnou posedlost. Někdy mám pocit, že jsem některou knihu přeplnila spoustou detailů o ježdění. Moje knížky jsou často charakterizovány jako příběhy o koních, ale pro mě jsou to hlavně příběhy o přátelství. Přátelství je velmi důležité pro všechny dívky v tomto věku. Je to univerzální téma.
Jak jste na ně přišla?
V Americe byla spousta knih o koních v padesátých a šedesátých letech, ale potom už tolik nevycházely. A editorka z nakladatelství Bantam si myslela, že malé dívky stále mají rády koně a že by se pro ně mělo něco napsat. Tak zavolala mé agentce a ta navrhla mě. Takže jsem začala číst všechny knihy o koních z dob svého dětství. Znáte film National Velvet, kde hraje dvanáctiletá Elizabeth Taylorová? Příběh děvčátka Velvet, které získá koně - zachrání ho před něčím, vyhraje s ním. Je to velký příběh, který byl zpracován mnohokrát. Říkala jsem si, že musím přijít s něčím novým. Když jsem působila u nakladatelství Scholastic, psala jsem dívčí série a věděla, jak je důležité přátelství.
