Hrdinové jako my nelitují, píšete ve svém nejúspěšnějším románu. Co jste cítil, když berlínská zeď padla?
Byl a je to nejkrásnější zážitek mého života.
Litoval jste něčeho ve svém "endéráckém" životě?
Dovedu si představit, že bych předtím vedl jiný život... Socialistická doba byla docela smutná. Nicméně zůstala i spousta krásných zážitků - nic víc, nic méně.
Styděl jste se za něco?
Tehdy mi bylo kolem dvaceti, snad jsem byl v něčem naivní, snad jsem měl strach... (mlčení)... nemůžu ale říci jednoznačně, že jsem měl strach před konflikty. Co jsem však nemohl přestát, že najednou všichni Němci začali vytahovat historky o svém hrdinství, jak bojovali proti režimu. Přitom pro většinu z nich by byla na místě věta: Já už nikdy nechci dělat něco podobného! Román Hrdinové jako my jsem napsal jako provokaci. Nechtěl jsem, aby ta diskuse padla pod stůl. Bohužel se objevil moc pozdě.
Nicméně nějaké ohlasy určitě byly, sám jste říkal, že jste po Německu absolvoval několik set čtení...
Ve východní zóně lidé kroutili hlavou: Může se tomu v Západním Německu vůbec někdo smát? Vždyť té atmosféře nemohou porozumět! Na Západě se také divili, ale trochu jinak: Co tomu asi řeknou Výchoďáci, ti se tomu nezasmějí - jsou tam o nich dost ošklivý věci. A já jako autor jsem z toho měl báječný pocit: na obou stranách myslí v prvé řadě na ty druhé.
Nikdo se na vás zuřivě nevrhl?
Zažil jsem bouře pochvalného jásotu, ale také si pamatuji chvíle, kdy posluchači vstali a - samým vztekem nemohli ani mluvit. Bylo obojí, což také být mělo.
V osmdesátých letech jste pracoval jako stěhovák, vrátný v muzeu, hotelový portýr. Měl jste už tenkrát literární ambice?
Psal jsem si deník, ale to jsem na literaturu ještě nijak nepomýšlel. S románem Wasserfarben jsem začal v polovině osmdesátých let, pracoval jsem na něm čtyři roky. Odpoledne devátého listopadu roku osmdesát devět jsem se s ním pyšně vypravil do nakladatelství a nevěřil jsem svým očím: ze všech stran se tyčily obrovské hory rukopisů. Tady jedna, tamhle druhá, ani chodit se tam nedalo. (Brussig naznačuje výšku takové rukopisné hory, sahala mu asi ke krku). Všichni autoři, kteří své texty psali do šuplíků, je z těch šuplíků tehdy vytáhli - nebo už mohli vytáhnout. Bylo to jako sen, když si z toho neuvěřitelného množství textů vybrali ten můj.
Jenže váš román pak docela zapadl...
Ano, byl to neúspěch, ale v určité době. Tehdy nebyli v kursu mladí autoři, čtenáři spíše sahali po etablovaných spisovatelích. V polovině devadesátých let se situace proměnila: lidé chtěli číst o pocitech poválečné generace, což jsem si ověřil právě na tomhle jakoby neúspěšném románu. Vyšel znovu a najednou je fantasticky úspěšný: původní náklad činil deset tisíc výtisků, teď přidáváme dotisky: měsíc po měsíci.
Na rozdíl od vašich dalších próz prý není tak veselý.
Odehrává se v Berlíně v osmdesátých letech a je to v podstatě autentický příběh: je v něm spousta nejistot a pochybností, vzdoru, až kruté upřímnosti. Inspiroval mě Salingerův román Kdo chytá v žitě. Tu knihu jsem si přečetl, a tak mě nadchla, že jsem si řekl: Něco podobného musím napsat taky!
Píšete knihy podobné těm, které rád čtete?
Přesně tak. Píšu knihy, které bych si sám rád přečetl.
Ale především jste znám jako autor knih zabývajících se bývalou NDR. Co vás na těch socialistických časech láká?
Myslím, že jsou příběhy, které dokážou vyprávět jen Němci - počkejte, teď mám dobrý příklad. Jsou Češi hrdí na oscarový film Kolja?
Zaznívají i hlasy, že je vychytrale udělaný pro Hollywood.
To je komické. Byla by ohromná škoda, kdyby ten příběh nevznikl. Něco podobného by v Hollywoodu nikdy nenatočili. To je stejné s berlínskou zdí: pokud bychom o ní nenapsali my, tak už nikdo, zmizí to v nenávratnu. Nejde mi o to analyzovat minulost, dělat seznamy: tenhle byl dobrý a ten špatný. To mě nezajímá. Pro mě jsou důležité lidské touhy, vášně - a režim je omezoval.
A nebojíte se, že zůstanete u čtenářů a kritiků zapsán jako "mistr východoněmeckého retra?"
To je takový šuplík, kam vás kritici zastrčí. Abych se z toho vymanil, pustil jsem se do divadelní hry - vůbec není zábavná, je to tragédie. Nemůžu však dneska říct, jak to se mnou bude dál: možná bude další "dédéer" román, možná napíšu něco o sportu. To je taky vášeň.
Německý spisovatel Thomas Brussig |
Německý spisovatel Thomas Brussig |