Pak přišli The Cranberries a podobně jako při prvním tuzemském koncertu v květnu 2000 hráli ostřeji než na deskách. Ani líbivé melodie typu Just My Imagination nezesládly pod křížovou palbou kytar, které obsluhovali ležérně stojící muzikanti. K tomu řízně zpívala drobná Dolores O'Riordanová.
U rozhořčené skladby Zombie, pranýřující násilí v Severním Irsku, bylo tohle emotivní nasazení případné - stejně jako v rychlých písních Salvation nebo Promises. V postupném toku téhle brusinkové show však bylo stále patrnější, že zpěvačka zní trochu jednostrunně. Takřka se vytratila její křehká folková poloha, i když kapela samozřejmě nasadila i pomalejší kusy a zklidněná frontmanka si zahrála na klávesy.
Na druhou stranu se The Cranberries pořád mohou zaštítit hity Ode To My Family nebo Dreams. Písně odvozené z irské lidové zpěvnosti jsou natolik působivé a žijí vlastním osudem, že patrně překonají nánosy času. Však na ně také publikum čekalo, bouřilo a zpívalo je vstříc nastavenému mikrofonu, který spokojená zpěvačka nakláněla přes pódium.
The Cranberries si uchovali i dar sdělnosti. Navíc jim léty zažitá koncertní rutina přešla natolik do krve, že ty písně sypali jako z rukávu. Bylo vidět, že si koncertování užívají. Odpočatá a finančně zajištěná skupina působila naživo bystřeji než na zatím posledním rozbředlém albu Wake Up And Smell The Coffee.
S přibývajícími deskami se totiž ukázalo, že dokola obrábí dva typy písní: spontánní vypalovačky s punkově křičenými refrény a středně rychlé skladby postavené na melodických rozbězích či mezihrách, z nichž vystupují ještě chytlavější refrénové slogany.
To by nevadilo, jiné kapely "omílají" třeba jeden písňový typ - jenže Cranberries se vzdali jakéhokoli hledačství a zamrzli v devadesátých letech; vlastně už hrají sami sebe jako retro. Což je ovšem ve zdejších popově konzervativních krajích spíše výhoda; takže na shledanou příště.
 The Cranberries, Praha, 23. dubna 2002. |
 The Cranberries, Praha, 23. dubna 2002. |
 The Cranberries, Praha, 23. dubna 2002. |
