Jeho volba padla na Veroniku Bromovou, jež mu před lety stála modelem pro jeho fotografii. Dílo vytvořila během tří měsíců a spolu s jejími dalšími pracemi nyní visí v benátském Paláci Zenobio.
Jan Saudek vás v materiálech výstavy v Benátkách označuje za nejlepší mladou umělkyni v zemi. Cítíte se tak?
Jasně že ne. Cítím se jako jedna z nejlepších mladých umělkyň v zemi. Když to o mně Saudek prohlásil poprvé, říkala jsem mu, aby nebláznil. Upozorňovala jsem ho na jiné umělkyně a umělce, ale jemu se na každém z nich něco nelíbilo. Tak jsem to nechala být. Zná mě z dob, kdy jsem byla malá, a o současné scéně má přehled, asi měl ve mě důvěru. V něčem jsme si podobní. Také fotí sám sebe, komentuje svůj život. A moc ho neupravuje, mezi těmi ženami, které fotí, skutečně žije. Podobně jako já si život sám vytváří, sám si ho režíruje a sám si v něm hraje hlavní roli.
V roce 1999 jste na benátském bienále reprezentovala Česko, nyní velkou firmu. Je v tom pro umělce nějaký rozdíl?
Firma mi dala víc peněz. Ale efekt bude nakonec stejný, peníze byly přiměřené tomu, co jsem odevzdala. Bylo to 10 tisíc dolarů. Když se to srovná s běžnými cenami fotografií západních umělců, není to zas tak moc. Rok z těch peněz žít nebudu. Důležitější je, že se má práce dostala do sbírky firmy, v níž budu prezentována se světovými výtvarníky. V rámci prezentace České republiky něco takového nefunguje. Že by stát dílo vybraného tvůrce dál vystavoval a dlouhodoběji si ho vážil.
Nebála jste se, že si spoluprací s komerčním subjektem uberete uměleckou nezávislost?
Tím jsem se nezabývala. Dali mně velmi volnou ruku, i když mají určitý kodex, co by se v jejich reklamě nemělo objevit. Třeba sex. Ale na fotografii nahá jsem, protože jsem zároveň měla vycházet ze své předešlé tvorby. Když si ten snímek srovnáte s mými dřívějšími, tak zjistíte, že řada z nich působí úplně stejně a reklamy to nejsou.
Jaký to byl pocit, vrátit se po čtyřech letech do Benátek?
Tehdy jsem v československém pavilonu strávila tři týdny, hodně jsem si Benátky zažila. Takže to teď bylo jako vracet se domů, na známé místo. Letošní bienále mě moc neoslovilo, určitě to bylo tím horkem. Já ze současného umění tak neulítávám, beru ho víc ležérně. Raději jsem si pořádně prohlédla Akademii a její sbírku starého umění.
Na výstavu jste přizvala své dvě studentky, které učíte na pražské Akademii výtvarného umění. Už jste si zvykla na povolání učitelky?
Je to stále zvláštní. S napětím teď očekávám, jak začne nový školní rok, těším se na prvňáky. Pevné zaměstnání mně ale vyhovuje, chodím někam pravidelně a neobírám se tím pádem jen sebou. Je pro mě zajímavé sledovat, co dělají o hodně mladší lidi, co je oslovuje. Myslím, že takový kontakt je prospěšný oboustranně.
Na AVU pedagogové buď nechávají studentům úplnou volnost, nebo se je snaží pevněji vést. Do jakého tábora patříte vy?
Spíš jim nechávám volnost. Uvidím časem. Převzala jsem různé lidi s různými zájmy, jádro ateliéru bude vznikat postupně.
Chtěla byste, aby se poznalo, kdo u vás studoval?
Určitě není důležité, aby se na umělci po vychození školy poznalo, že jsem ho učila právě já. Ale stát se to nakonec může a myslím, že je to zcela přirozené. Kdo je silná umělecká osobnost, časem si svůj výraz najde. Pravda je, že se ke mně hlásí studenti, které zajímají obdobná témata jako mě, kteří jako já pracují se svým tělem za použití novějších či nových technologií. Tvrdá na studenty moc nejsem, oni si ze známek stejně moc nedělají. V tomhle oboru je vůbec paradoxní někoho známkovat. Jestli je dobrý, se pozná až za mnoho let.
Ubírá vám zaměstnání ve škole čas na vaši vlastní tvorbu?
Na školu musíte myslet, i když zrovna nejste v ateliéru. Stále se zabýváte tím, co je potřeba udělat, co se komu podařilo, s čím má kdo problém... Ale zároveň vám to hodně dává. Je to takový energetický zdroj. Takže na mou tvorbu to má spíš pozitivní dopad.
Přes léto spíš odpočíváte, nebo volný čas využíváte k tvoření?
Věnuji se sebevzdělávání technického rázu. Technologie se ohromně rychle vyvíjejí, musíte to sledovat, aby vám neujel vlak. Taky se svou asistentkou Radkou Mullerovou vymýšlíme, jak a kde sehnat další technické vybavení pro ateliér, protože škola nemá dost prostředků. A jinak relaxuji, zkouším relaxovat. Je pravda, že když třeba fotím dovolenou, nemůžu se zbavit toho pohledu umělkyně. Jsem prostě stále v akci, žiji a tvořím svůj život a umění.
Několikrát jste byla ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale nevyhrála jste ji. A už také ani nemůžete, kvůli věkovému limitu soutěže. Mrzí vás to?
Už ne, měla jsem prostě smůlu. Ale učím na akademii, byla jsem na bienále, vystavovala jsem v pár slušných galeriích, to jsou také určitá měřítka kvality, ne?
Máte nějakou metu, které byste chtěla dosáhnout?
Nebylo by špatné dostat se do nějaké významné galerie, dostat se třeba do New Yorku. Dřív jsem hodně snila o úspěchu. Teď už jenom vím, že se musím snažit hlavně pro sebe. Nedokazovat nic jiným, ale hlavně sama sobě a mít radost.
Co chystáte v nejbližší době?
S Veronikou Drahotovou budeme v říjnu vystavovat v londýnské galerii Deluxe, David Černý mě přizval do projektu v pražském Karlíně. Jinak síly šetřím pro školní rok a jeho výzvy.
Veronika Bromová |
Veronika Bromová |