Portrétní fotografie, které dnes vnímáme jako nedílnou součást svých životů na dokladech, v rodinných albech či na stránkách novin a časopisů, je starší než sto padesát let, postupně nahradila ještě mnohem starší portrétní malbu.
Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století se v ateliérech nechávala portrétovat hlavně šlechta, postupem času se fotografický inscenovaný portrét začal rozmáhat mezi všemi vrstvami obyvatelstva a stal se mimo jiné i médiem dokumentujícím lidskou duši na straně jedné a sociální bídu na straně druhé.
Až se ve druhé půli dvacátého století objevila otázka, zda je možné fotografií věrně zdokumentovat skutečnost a zda, případně i do jaké míry je tahle skutečnost zobrazitelná.
Formovat i deformovat
Všechny tyhle momenty fotografického vývoje portrétu jsou ve sbírkách Moravské galerie v Brně zastoupené a všechny je výstava i prezentuje. Od vídeňského ateliéru Ludwiga Angerera a jeho portrétů rakouské šlechty v polovině 19. století přes Ateliér d’Ora a počátky uměleckého portrétu až po Hankeho Otisky generací z osmdesátých let dvacátého století či po Jiráskovy a Pinkavovy portréty a časosběrnou paralelu v případě dvou fotografií Tona Stana.
Zastoupena je i dokumentární fotografie Jindřicha Štreita, fotografie Grette Popper či avantgardní portréty Alexandra Hackenschmieda. "Termíny podoba a tvář, kterým se v případě portrétu nevyhneme, v sobě obsahují dva významy – snahu formovat i deformovat," vysvětluje kurátorka výstavy Petra Trnková.
A bere si na pomoc slova francouzského sémiotika Rolanda Barthese, který v promluvě o pravdivosti fotografie říká o portrétované: "Nebyla to ona, ale přece ani nikdo jiný."
Posun skutečnosti
Proč podtitul Šalba a klam? Portrét není jen snahou vytvořit věrnou kopii, ale přenést do ní i něco, co zobrazovaný a priori neukazuje nebo ukazovat nemusí – to, co si nese jako součást své osobnosti, co se zračí v zobrazovaných atributech šlechty (šaty), generálů (řády a vyznamenání), chudých vrstev (špína a bída) či filmových hvězd (nonšalance).
Portrét je daleko více záměrným i nezáměrným posunem skutečnosti – nejenom v případě počítačových úprav digitální fotografie. Nemusíme v této souvislosti ani nutně mluvit o avantgardní fotografii – vždyť čím jiným je aranžování rodiny devatenáctého století do námořnických oblečků v ateliéru před pozadím, na němž je vyobrazeno mořské pobřeží, než stylizací, posunem významu?
Výstava v Cameře nabízí i několik skvostů vytažených skutečně z hloubi depozitáře – například reprodukci snad nejznámějšího portrétu Boženy Němcové či výběr z cyklu portrétů pražských a vídeňských tváří z počátku 20. století.
