Britský režisér David Pountney vyvolává spory i nadšení

Několik staletí kralovali v opeře pěvci. Začátkem dvacátého století přišla éra autoritativních dirigentů. Ale už od časů Richarda Wagnera se opera začala pozvolna ubírat směrem od kostýmovaného koncertu ke komplexnímu uměleckému tvaru. O operu se začali více zajímat muži divadla. A ať se to komu líbí, nebo ne, v současnosti se nacházíme v době režisérů. Jedním z těch, kteří neúnavně hledají pro operu nové a nové možnosti vyjádření, je i čtyřiapadesátiletý Angličan David Pountney.

Pražské publikum se s jeho tvorbou už mohlo seznámit. Loni inscenoval pro Národní divadlo v koprodukci s Opera North z Leedsu operu Julietta Bohuslava Martinů. V prosinci pak ve Státní opeře Praha režíroval další operu tohoto skladatele: Vojáka a tanečnici.

Ale ještě dávno před tím, než Pountney vkročil na českou půdu, kolovaly mezi domácími operními příznivci videokazety s provokativním pojetím Dvořákovy Rusalky, kterou Pountney režíroval v londýnské Anglické národní opeře roku 1983. Studie lidských snů a traumat, zasazená do strnulé viktoriánské společnosti a upírající publiku pohled na obvyklý rybníček a lesní žínky, vyvolala pozdvižení i v samém Londýně. "Konzervativní diváci hledí na operu, jako by jim patřila - je to jejich oblíbená hračka a myslí si, že režisér jim ji chce zničit. Ale režisér není ničím povinován publiku, nýbrž skladateli a hudbě a já jsem se nikdy ani prstem nedotkl toho, co skladatel uložil v partituře," prohlásil Pountney v britském časopise Opera nedlouho po premiéře.

Když loni navštívil Prahu, rozhovořil se v interview pro MF DNES i o této - mezitím již legendární - inscenaci. Dvořákova opera podle něho především odráží myšlení konce 19. století, pro něž je charakteristický zjev Sigmunda Freuda. "Lidé si možná myslí, že Rusalka je pohádka, ale každá pohádka je vlastně šifra. Text Rusalky je velmi sofistikovaný a Dvořákova hudba rovněž nepromlouvá pohádkovým jazykem," zdůraznil Pountney.

Na rozdíl od mnoha jiných kolegů-režisérů, kteří do opery přišli z činohry, Pountney se věnuje hudebnímu dramatu od počátku své kariéry. Ostatně tento rodák z Oxfordu má k hudbě blízko. V mládí ji studoval a zpíval ve sboru. Na univerzitě v Cambridgi pak přibral ještě historii a angličtinu. Zájem o divadlo jej přivedl do studentské operní společnosti, která při této škole působila. Pro ni také v říjnu 1967 poprvé režíroval, a to Scarlattiho operu Il trionfo dell'onore.

David Pountney

Narozen 10. září 1947

Vedle hudby vykazuje literární činnost, je autorem anglických překladů operních libret a také původních libret k operním novinkám.

Je nositelem řady vyznamenání - Rytíř Britského impéria, Rytíř francouzského řádu umění a literatury, Olivier Award, má medaili Nadace Bohuslava Martinů.

V této sezóně inscenuje projekty: Čertova stěna v pražském Národním divadle. Její pastorkyňa ve Vídeňské státní opeře, Pucciniho Turandot na Salcburském festivalu.

K jeho zájmům patří zahradničení, vaření a kroket.

Dirigentem byl rovněž student Mark Elder, který s Pountneym posléze vytvořil úspěšný umělecký tandem. Jejich další společnou inscenací byla o dva roky později Smetanova Hubička. Mezitím Pountneyho angažovala Skotská opera, kde sice na jednu stranu musel zkoušet cizí práce, ale přece jen dostal příležitost samostatně inscenovat Stravinského operu Život prostopášníka. To bylo v prosinci 1971 a Pountney začal dávat najevo, že půjde proti tradičnímu vkusu operního publika i části kritiky. Inscenace se v koprodukci dostala do Holandska a Pountneyho jméno proniklo na kontinent.

Roku 1972 režíroval ve Wexfordu svého prvního Janáčka: Káťu Kabanovou. Největší český skladatel 20. století se stal jeho celoživotní zálibou - ve Skotské opeře, jíž šéfoval v druhé polovině 70. let, uvedl celý janáčkovský cyklus. Dlouhá léta byl šéfrežisérem Anglické národní opery, která je jakousi protiváhou Královské opery Covent Garden, mimo jiné i tím, že opery uvádí v anglické verzi. Pountney sám je podepsán pod řadou překladů.

Pountney, jehož úspěšná mezinárodní kariéra trvá už více než třicet let, je především mistrem ve vymýšlení strhujících efektů a vizuálních symbolů, jimiž na jevišti brilantně soupeří s možnostmi televize a filmu. Neopomíjí však ani dokonalé propracování psychologických portrétů a vztahů. Neobvyklá prostředí, která volí pro jednotlivé opery, vyvolávají prudké diskuse publika a kritiky. Tak třeba Pucciniho operu Děvče ze zlatého Západu zasadil do hollywoodského filmového studia, Humperdinckovu Perníkovou chaloupku zase do poválečného Londýna. Některým inscenacím se však dostalo spontánně kladného přijetí: mezi ně patří i Řecké pašije Bohuslava Martinů, které loni o Velikonocích uvedla Královská opera Covent Garden. Pountney za tuto inscenaci letos na jaře v Londýně převzal prestižní divadelní cenu Olivier Award.

"Klasická" bezpochyby nebude ani inscenace Smetanovy Čertovy stěny, kterou Pountney chystá pro pražské Národní divadlo. Premiéra se uskuteční těsně před letošními Vánocemi. "Čertovu stěnu chci inscenovat svým způsobem - pokud by Národní divadlo chtělo 'tradiční české pojetí', snad by nezvalo režiséra z Anglie," konstatoval Pountney v rozhovoru pro ČTK.

David Pountney chystá pro Národní divadlo Smetanovu Čertovu stěnu. "Klasika" to však nebude.