Britové předvedli, jak vypadá výborně inscenovaná komedie. Od Shakespeara

Takhle má vypadat Shakespeare! To, co v sobotu v Nejvyšším purkrabství pražského hradu v představení Sen noci svatojánské předvedl soubor British Shakespeare Company, bylo něco diametrálně odlišného, než na co jsme v Česku zvyklí. Ve srovnání se Snem Ľubo Pauloviče v češtině a slovenštině byl anglický Sen Roberta Williamsona minimálně o dvě třídy výš.

Jistěže se našly slabé chvíle (bohužel asi nejméně výrazu měla Daniela Lavenderová v dvojroli Hyppolity a Titanie a obzvlášť v místech bez komických výstupů či milostného laškování jaksi nebylo co hrát, herci nevěděli, co s rukama, a jen toporně stáli), ale když přišla akce, byla výborná.

A diváci, ač jistě ne všichni byli stoprocentně jazykově vybaveni, řičeli smíchy. Sen noci svatojánské je totiž opravdu (pohádková) komedie, ač se to z některých českých uvedení nezdá.

Bravo! volal Ben Kingsley

Když se Ben Kingsley na svoje místo v hledišti vracel po přestávce, do poloviny řady se mu tenkou uličkou mezi sedadly a cizími koleny prodíralo těžko a vtipkoval: "Naštěstí jsem malý a hubený," smál se.

Tři linie příběhu jsou známé – v jedné jde Theseovi o Hyppolitu, Lysanderovi o Hermii a Demetriovi o Helenu (jen jim, opojeným nápojem lásky, chvíli trvá, než si vyberou, kdo chce koho), ve druhé o hádku krále elfů Oberona a královny víl Titanie a ve třetí, nejvíce fraškovité, o výstupy ochotníků, kteří nacvičují představení, jež má být uvedeno na slavnosti.

Zatímco v české inscenaci připomínají herci nevydařenou zkoušku dramatického kroužku, Williamsonova adaptace z nich udělala zapálené akční nadšence, jejichž výstup má spád – a na chvíli to vypadá (nejenom díky zlatovlasé ženské paruce, kterou má na hlavě muž), že se do Snu noci svatojánské vloupali Cimrmani.

Závěrečné uvedení ochotnické hry na slavnosti u Thesea, tedy představení v představení, vzbuzovalo u diváků na Hradě neustávající výbuchy smíchu.

V sobotu vystoupil ve Snu noci svatojánské i někdo, kdo se snad musel narodil už za Shakespeara, nebo možná i dřív, v době skutečných elfů a víl. Totiž Puk. Steven Blakeley byl přesně takový, jaký má Puk být – dětinský a hravý naschválníček poskakoval po jevišti jak na pérkách, ruce a nohy měl všude, jeho grimasy byly k popukání, jednoduše kouzelný diblík. A ještě něco stojí za velkou pochvalu – kostýmy Elizabeth Evansové, ať už ty tradiční alžbětinské či moderní elfí.

Více herců, méně muziky

Ne všechno ve Snu noci svatojánské bylo na jedničku. Mnohem lepší byly scény, v nichž se do akce dostávali dva či tři herci, jakmile se jich ve výstupu sešlo víc, ti v pozadí trochu zapomínali na to, že jsou stále na jevišti. Daniela Lavenderová a ostatně i Jacqueline Wilderová v roli Hermie někdy jen ladně mávaly ručkama tam, kde nevěděly, co si herecky počít.

Nebyl to Shakespeare, na kterého jsou Češi zvyklí – žádné snové obrazy čarovného lesa, žádné srdceryvné výlevy. Dokonce i uťápnutá krásná Helena zamilovaná do Demetria získala v tomhle Snu nádech až skoro Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy. Celé představení však bylo energické a hlavně zábavné.

Hodnocení MF DNES: 70 %