Kupodivu to i v dobách trikových velkofilmů stačí, aby Pýcha a předsudek, romantická komedie z anglického venkova konce 18. století, působila moderně jako Bridget Jonesová v dnešním Londýně.
Ne náhodou se říká, že všechny romantické komedie nepřímo vycházejí z knih Jane Austenové. Režisér Joe Wright si vybral přímou cestu. Zavrhl aktualizace, zachoval všechny znaky předlohy včetně kostýmů, ale oblékl do nich herce s vědomím, že se nic nezměnilo.
Že uhihňané slečny se zamilovávají stejně ztřeštěně v každém století, že maminky je v kole hlídají ostřížím zrakem na pohádkovém Popelčině plese i v tanečních a že uhrovití mladíci se studem zarudlýma ušima se pořád nenaučili vymáčknout.
Příběh se nezměnil. Vypráví o dojemně zábavné snaze, jak pokud možno rychle a výhodně vyvdat pět dcer, z nichž nejstarší – v podání Rosamund Pike – neumí projevit své city, druhá – Kiera Knightley – zase až příliš rázně dává najevo svou nezávislost a ty nejmladší se bez rozmyslu vrhají kolem krku každému vojákovi, který projde kolem.
Podle tradice také hlavní milostnou linii drží jiskřivé šarvátky mezi odbojnou dcerou a jejím stejně odmítavým protějškem, jehož představuje přitažlivý Matthew Macfadyen, dost možná nový idol paní a dívek.
Nicméně nádherná sršatost se netýká jen rozličných námluv, jejichž aktéři navenek dodržují společenskou zdrženlivost, ale v soukromí vyvádějí jako chovanci internátů, když si navzájem líčí první rande.
Neméně kouzelné vychutnávky však předvádějí i "dospělí", zejména Brenda Blethynová a Donald Sutherland, jejichž dlouholetý manželský vztah už vykrystalizoval v bezděčný sled jedovatých přestřelek.
Totéž platí o královské Judi Denchové v roli šlechtičny tak povýšeně protivné, až je k pomilování, nebo o Tomu Hollanderovi ztělesňujícím prkenného bratránka s bravurou, která připomíná Mr. Beana.
Pýcha a předsudek zkrátka dokazuje, že chytrý smích umí upoutat po dvě hodiny, přestože se "akčně" vzato v salonech nic neděje. I klišé častého dramatického deště člověk odpustí – koneckonců v Anglii má své oprávnění.
