Protože je Eugen Brikcius osobnost nikoli řadová či zařaditelná, podobné jsou i jeho paměti, vydané nakladatelstvím Pulchra. Ačkoli se v jádru jedná o chronologické vyprávění o autorově životě, styl, který zvolil, je spíše koláží a možná i tak trochu happeningem - ostatně, právě v tomto žánru se v 60. letech na české scéně etabloval.
Samozřejmě, že knize žánrově nechybí zcela seriózní vzpomínání, které hodně napoví zejména o atmosféře na neoficiální české umělecké scéně. Připomeňme, že Brikcius byl mimo jiné členem slavné Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a svému "spolučlenovi" Ivanu Martinu Jirousovi právě on vymyslel přezdívku Magor.
Hodně rád a hodně dobře píše Brikcius zejména o věcech, jichž je sám iniciátorem či alespoň jedním z protagonistů. Přibližuje tak některé ze svých happeningů a uměleckých akcí, a to včetně kontextu jejich provedení. Doslovný přepis výslechu účastnice jednoho z happeningů je ve své absurditě jedním z nejvtipnějších okamžiků knihy.
A čtenáře mimochodem ani nenapadne zamýšlet se nad stoprocentní důvěryhodností této i jiných pasáží - musí přijmout jako fakt, že jednou z "profesí" Eugena Brikcia je také mystifikace.
Brikciův podpis pod Prohlášením Charty 77
Se stejným nadhledem píše o patrně nejznámějším ze svých "alotrií", kdy byl v první polovině 70. let zatčen a uvězněn spolu s Jirousem, spisovatelem Jiřím Daníčkem a překladatelem Jaroslavem Kořánem za "hanobení Sovětského svazu". Jako by ten minulý režim byl samá legrace... Kdyby čtenář nevěděl, že i Brikcia donutila politická situace k emigraci.
Můj nejlepší z možných životů prokládá, protože kromě všeho jiného je Brikcius také básníkem, řada veršů, mezi nimiž mají značný podíl autorovy básně v latině. Ty dotvářejí a "ilustrují" vzpomínání jak stylově, tak obsahově.
"Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový – sebemýtus," praví se v oficiální anotaci knihy o jejím autorovi. Jako doklad, že se Brikciovi jeho záměr zdařil, může posloužit jeden z typických citátů: "Dívkám jsem nikdy verše nepsal, takže nejsem zastoupen v jediném památníku, kromě Památníku národního písemnictví."
