Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Brian Wilson by neměl zkoušet tančit mimo svět The Beach Boys

  17:11aktualizováno  17:11
Strůjce úspěchu legendy The Beach Boys se na dvanáctém sólovém albu No Pier Pressure nechal příliš unést od svého stylu. Na desce je silný v nostalgických polohách a melodiích, dolaďování hlasů počítačem a taneční rytmy však neměl zapotřebí.

Brian Wilson z The Beach Boys natočil dvanáctou sólovou desku. | foto: Universal Music

Deska, na které dvaasedmdesátiletý zpěvák a skladatel, který na dekády ovlivnil podobu populární hudby, spolupracuje se současnými umělci, začíná slibně. „Život jde dál a dál jako vaše oblíbená píseň,“ otvírá ji Wilson důstojně silným hlasem stárnoucího zpěváka, za doprovodu smyčců, trubky a v melanži rukopisného souzvuku doprovodných vokálů.

Pěstí do oka

Pak se však něco stane, v druhé písni Runaway Dancer, kterou doplňuje Sebu Simonian z indiepopového dua Capital Cities, album nehorázně zakopne. Skladba, postavená na hřejivém zvuku saxofonu a rovném rytmu působí jako stále radioaktivní rezidium diskotékové vlny sedmdesátých a osmdesátých let. A s Wilsonovým hlasem, z něhož je slyšet únava, nejde vůbec dohromady. Výsledkem je tedy taneční písnička, na kterou se nedá tančit. Po ní se album vrátí do stylu a pokračuje dál, jako by se nic nedělo a autoři zrovna sami sobě nevrazili pěstí do oka.

No Pier Pressure

Brian WIlson

Hodnocení: 50 %

Přestože se drží písničkového formátu, produkce, pod níž je vedle Wilsona podepsaný i Joe Thomas, není bez výhrad. Zvuk působí na řadě míst příliš uměle, doprovodné vokály, kterými je album prodchnuto, a místy i ty hlavní znějí, jako by je ve studiu týden proháněli ladičkou tam a zpátky.

I když jako celek působí deska No Pier Pressure velmi unaveně, přece jen se na ní najdou odlesky Wilsonovy někdejší skladatelské invence a geniality. Nejvíce patrné je to v nejvýraznějších „zásecích“ alba, jimiž jsou písně Whatever Happened a Sail Away. Tedy skladby, ve kterých s Wilsonem zpívají Al Jardine, David Marks či Blondie Chaplin, bývalí i aktuální členové The Beach Boys. Kdyby se Wilson vydal tímto směrem a připravil namísto sólovky cédéčko The Beach Boys, jak měl v plánu původně, zřejmě by udělal líp.

Silný závěr

Takhle musí posluchač vyzobávat mezi úlety a ulpíváním ve slavné minulosti, které už je přece jen proti někdejším dobám melodicky málo výrazné.

Deska je nevyrovnaná a začne znovu růst až s blížícím se finále. Saturday Night, ve které se Wilson rozezpíval se zpěvákem Natem Ruessem z formace Fun, v sobě nese potřebnou lehkost, bezstarostnost a atmosféru typickou pro západní pobřeží Spojených států.

Závěrečná skladba příznačně nazvaná The Last Song zaujme křehkostí, skvělou dynamikou i nečekanými aranžérskými postupy a sentimentální gradací, která má všechno z kouzelného pozlátka tradiční americké populární hudby.

Kdyby se Brian Wilson mezi začátkem a závěrem desky No Pier Pressure držel stejných záchytných bodů, mohla to být důstojná tečka za skvělou hudební kariérou. Jenže místo toho se dostavují rozpaky, protože hudební návraty na stejná místa příliš nevycházejí.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.