Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bratři Ebenové: Vždycky jsme chtěli hrát rock!

aktualizováno 
Začali mluvit o rocku. Hrají spolu přes dvacet let, svou muziku řadí spíše k folku, ale vždycky si přáli mít rockovou kapelu. Mysleli to vážně. Až se zdálo, že co chvíli vytáhnou baskytary, kožené oblečky, nasadí černé brýle a začnou se valit kameny. Kdo si dovede představit bratry Ebeny, povoláním vědce-matematika, muzikologa-vysokoškolského učitele a elegantního herce-moderátora, při pořádném odvazu? Kryštof, Marek a David Ebenové dokážou překvapit.
Bratři Ebenové - foto 4

Bratři Ebenové - foto 4 - Bratři Ebenové. | foto: Dan MaternaMF DNES

To je trochu zvláštní představa: vy a tvrdý bigbít...
Marek:
Dneska! Ale být rocker, to byl skutečně můj velký sen. A dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že to nepůjde.

Nepůjde? Stačí přece znát tři akordy, najít správného manažera a jedu!
Marek:
To je zajímavé, jak si všichni myslí, že tahle hudba je snadná a že ji může dělat každý. Když jsme teď pobývali ve studiu s muzikanty z ETC..., připadali jsme si chvílemi jako v hudební škole. Dokonce jsme hráli podle metronomu. Ale stálo to za to. Když hrajete v triu, je to trochu, jako kdybyste šlapali na kole. S kapelou v zádech je to, jako když jedete na motorce. Máte za sebou bicí, pohonnou jednotku, a vy se můžete rozhlížet po krajině.

Trochu jsem provokovala. Proč tedy hrajete stále ten svůj genetický folk, jak jste ho sami kdysi nazvali, a nikdy jste nepostavili vlastní rockovou kapelu?
Marek:
Po pravdě, s tímhle ksichtem to nešlo. Vždycky jsem vypadal tak dětsky a oplácaně... Navíc jsem neměl disciplínu: rocker musí cvičit stejně jako koncertní virtuos.
Kryštof: A musí mít v sobě nějaké... hlučné poselství.
David: Toho se nám poněkud nedostávalo...
Kryštof: Anebo nebylo dostatečně silné. Nemohli jsme stavět ani na zvuku. Kdysi jsme to zkoušeli doma, celkem to šlapalo, ale neznělo. To prostě v bytě nepořídíte, a tak vás ten zvuk neuspokojuje.
Marek: Navíc když musíte na každou zkoušku ještě ty bedny vláčet až do čtvrtého patra. Bydleli jsme až na půdě, a než zkouška začala, byl jsem fyzicky úplně na dně.

O  b i g b í t u   a   v a r h a n á c h

Probůh, vy jste hráli doma? Váš otec je přece hudební skladatel. Jak šly dohromady jeho varhany s vaším bigbítem?
Marek:
David z nás došel nejdál. Když si pořídil bubny...
David: ... a čtyři roky jsem na ně doma bubnoval...
Marek: ... nechal si táta vypolstrovat dveře u pracovny. V tichosti. Myslím, že si přál, abychom na něco hráli, abychom jakýmkoliv způsobem provozovali muziku. To je totiž věc, o kterou mu šlo nejvíc. Ale možná právě proto, že má muziku tak rád, tak nám nikdy nic nezakazoval a nikdy nás k ničemu nenutil.

Ani ke stupnicím? Vždyť zrovna o vás, Marku, koluje historka, že jste sedával u piána s hokejovou přílbou na hlavě.
Marek:
Na stupnice dohlížela maminka a nebila nás. A když, tak zcela výjimečně. To zdůrazňuji. Ve skutečnosti bychom ty facky spočítali na prstech jedné ruky. U nás se všechny přestupky řešily v rozhovorech, což bylo horší, než kdyby nám rovnou jednu vrazili.
David: Stačilo, když nám předestřeli hrůznost toho činu...
Kryštof: ... a vylíčili budoucnost! Pro mne největší hrozbu znamenal učňák. No tak, žádný problém, nechceš cvičit, nechceš studovat, tak se vyučíš truhlářem! Vlasy mi vstávaly hrůzou na hlavě. Tedy ne že bych pohrdal tím povoláním, ale jsem manuálně naprosto nepoužitelný, a tak jsem raději sedl k tomu pianu.

A kde se vzala matematika? To byl ve vašem případě projev revolty proti rodinným tradicím?
Kryštof:
Neřekl bych. Šel jsem na gymnázium a tam mě zaujala matematika. Zajímalo mne, co znamenají všechny ty vzorečky, sumy a integrály, jako by to bylo neznámé písmo. A už jsem u toho zůstal.

Takže se u Ebenů nekonaly žádné pubertální vzpoury?
Marek:
Naši nám dali asi dost široké mantinely, vešli jsme se mezi ně i s pubertou. Když si vzpomenu, jak jsem svého času chodil oblečený a maminka se vedle mne nestyděla, musím ji obdivovat. Ve dvanácti mě naši dokonce pustili s Kryštofem na beatový festival do Lucerny.
Kryštof: To bylo tehdy maximum, co bylo možné v Čechách zažít. Viktor Sodoma tam zpíval svlečený do půl těla, hráli tam Framus 5 a spousta dalších kapel. Domů jsme přišli dlouho po půlnoci. Bylo to skvělé.

O  r o d n é m   j a z y c e

Starší bratři si chodili po koncertech, nejmladší David byl doma. Být o sedm, respektive deset let mladší není zrovna med. Pronásleduje vás dodnes ten pocit, že musíte bráchy dostihnout?
David:
Nebyla to zrovna jednoduchá situace, ale já měl jednu výhodu. Táta na mne mluvil německy, což bylo i v rámci rodiny poněkud výjimečné. Ostatně tahle okolnost mi později docela usnadnila život.

Tak to slyším poprvé. Dovedu si představit, že v různojazyčné rodině se na děti mluví různě a ony pak mají dva rodné jazyky. Ale proč se tak hovoří jen s jedním dítětem? A proč se tak činí ve veskrze české rodině? Váš tatínek měl sice židovské předky, ale já myslela, že se od toho dávno odstřihl.
Kryštof:
Táta je bezvadně dvojjazyčný a chtěl nás naučit také mluvit pořádně německy. U mne ovšem příliš neuspěl, napoprvé se pokus nějak nevydařil.
David: V mém případě se rodiče radili, tuším, i s psychologem. Ten proti dvojjazyčné výchově nic nenamítal. A tak byl táta důsledný. Mluvil na mne doslova od narození výhradně německy. Přišlo mi to normální a zábavné. Bavilo mne přepínat z češtiny na němčinu a zpět, podle toho, s kým jsem zrovna mluvil.
Marek: Když s tím začali, tak jsem si prvních čtrnáct dní myslel, že se musíme všichni zbláznit. A pak si zvyknete, přiučíte se sám a pak už vám nepřijde vůbec divné, když šestnáctiletý bratr odchází s otcem do restaurace a maminka na ně volá: Mluvte tam česky!

A jak spolu mluvíte dnes?
David:
Když se teď sejdeme s rodiči, je nás většinou víc, a tak samozřejmě mluvíme česky.

Ještě slavíte společně všichni tři narozeniny na Tři krále?
David:
Teď slavíme narozeniny - bohužel - telefonicky.

Celkem škoda tak hezkého zvyku, ne?
David:
Bylo to praktické opatření. Naši to zavedli kvůli Kryštofovi, který se narodil na Štědrý den a jeho narozeniny se ztrácely ve vánočním dění. Vlastně i ty Markovy - 18. prosince. Já se narodil až na Tři krále, tak se to vše spojilo.
Kryštof: Bylo to hezké, ale já musím říct, že současný stav, kdy každý už máme své vlastní narozeniny, beru jako obrovskou úlevu. Moje výročí prochází tak mimoděk. Čím jsem starší, tím víc mi to vyhovuje.

O  Z á v i š i   z   F a l k n š t e j n a

Říkáte, že pociťujete úlevu. Tři děti - podle psychologů - jsou jedna z nejnáročnějších sourozeneckých konstelací. Nejstarší dítě obvykle trpí pocitem zanedbanosti a prostřední, tzv. sevřený sourozenec, se zmítá mezi žárlivostí nejstaršího a ambicemi nejmladšího. Důsledky si hlavní aktéři nesou až do dospělosti.
Kryštof:
Já jsem na tyhle úvahy naštěstí neměl čas. Měl jsem neustále vedle sebe dědečka a babičku. Dědeček Hurník, jako předčasně penzionovaný učitel, se mi zvlášť věnoval.
David:
Dědeček byl impozantní osobnost, bývalý legionář v Rusku a ve Francii a výborný vypravěč.
Marek: Mámě zkazil svými řečmi třeba osvobození v pětačtyřicátém. Všichni tehdy jásali, jen dědeček seděl doma v kuchyni a lamentoval: Já je znám! Já je znám! A máma měla dopal, že jí bere iluze.
David: On byl vůbec svérázná postava. Vzpomínám si, jak dovedl vyprávět o českých dějinách. To byly úžasné, patřičně krvavé fresky o královských mordech, nijak dětské dušičky nešetřil. Nezapomenu na jeho vyprávění o Záviši z Falknštejna. Líčil, jak Václav II. jezdil se Závišem od hradu k hradu. Vždycky zastavil a pravil: Dej mi hrad, nebo hlava dolů!
Marek: A pak ho sťali na Hluboké. A prknem!
David: Prknem?
Marek: Prknem. Usoudili, že takový zrádce není hoden meče a naostřili prkno - v análech se píše plkno - a tím Závišovi ufikli hlavu!

Dědeček by z vás měl radost.
Marek:
To se právě projevila profesionální deformace.

O  t e l e v i z i

Když už jsme u té profese. Účinkování Marka v historické soutěži O poklad Anežky České a gregoriánský chorál, jemuž se věnuje David, to lze ještě považovat za sféry, které si mohou být nějak blízké. Ale matematika a předpovědi přízemního ozonu, jimiž se zabývá třeba Kryštof, to je už úplně někde jinde. Stíháte ještě dnes sledovat, co kdo z vás činí?
Marek:
S Davidem to ještě jde. Nedávno jsme spolu třeba i vystupovali: jeho soubor Schola Gregoriana Pragensis nazkoušela nový program s krátkými úryvky mluveného slova, což jsem dostal na starost já. Takže tady mám jakž takž přehled. Ale když přijdu ke Kryštofovi a nahlédnu do jeho knihovny, tak nepochopím, ani co se píše na hřbetech těch knih. Natož v nich.
Kryštof: Já se pravidelně dívám s rodinou na Plovárnu.
David: Což se nedá říci o mně, nemám televizi. Ne že bych proti ní byl zcela zásadně, ale my jsme prostě ještě nenašli místo v našem malém bytě, kam ten předmět strčit.
Marek: Kam ten předmět strčit! To jsi řekl hezky. Kam strčit předmět, co živí mého bratra?
David: Ale když chci něco skutečně vidět, jdu k našim, což se týká i Plovárny.

Nemáte občas, Marku, ze své rodiny komplexy méněcennosti? Svět televizí a médií je rychlý, není tolik času na soustředění, sebevzdělávání.
Marek:
Občas mi bratři jdou na nervy, když jedeme společně v autě a oni si vyměňují latinské bonmoty a smějí se tomu. Tak to mě štve, protože latinu jsem nikdy nedělal. Na druhé straně - je to výhoda mít chytré bratry. Když potřebujete informaci, zavoláte.

O  d ě t e c h

Od své první společné desky jste poněkud dospěli. Poslouchají třeba vaše děti hudbu bratří Ebenů?
Kryštof:
Samozřejmě. Můj pětiletý syn je schopen odzpívat  Shakespearův sonet z naší nové desky od začátku do konce, aniž by samozřejmě věděl, o čem to je - pracně jsem mu vysvětloval, kdo je to rab.

Máte asi muzikální potomky. Dohlížíte na stupnice, jako kdysi maminka?
Kryštof:
Já měl doma rád právě to liberální ovzduší a snad se mi ho daří pěstovat i ve své rodině. I když mám ještě navrch, nechci děti příliš nutit a lámat. Občas musí vyhrát.

Jak tedy čelíte pokémonům a třeba mobilům?
Kryštof:
Pokémoni a mobily jsou pro mne dvě naprosto odlišné věci. Zatímco pokémony jsem jim úspěšně vymluvil s tím, že jsou nevkusní - a oni to celkem chápou a berou, proti mobilům nic nemám. Pokud se nepotvrdí, že škodí zdraví, je to geniální vynález. Mockrát nám už pomohl z průšvihu.

Jmenovala jsem je spíš jako symbol doby, jistého kultu. Nepřijde vám tahle doba nebezpečnější než ta, v níž jste vyrůstali vy?
Marek:
Dnešní děti jsou oproti nám o jednu věc ošizeny. Když jsme chodili do základní školy, měli jsme všichni stejné polokecky, doma stejné kredence, stejná křesla. Myslím, že jsme jedna z posledních generací, která měla v dětství úplně identické zážitky a identické kulisy. Když se dnes člověk dívá na Pelíšky, říká si: tohle jsme měli doma, tohle taky, tohle taky. Velká zábava. To oni už nemají šanci okusit.

Nezávidíte jim ovšem právě tu rozmanitost?
Marek:
Ne, nezávidím. Tedy - vlastně jo! Co bych za to dal, kdybych mohl jako kluk jít do obchodu a koupit si všechny desky Rolling Stones. Na druhé straně - když už jsme to uniformní dětství přežili, vzpomínky na ně jsou dneska docela poučné.

O   č a s e

Takže pocitem ztráty času netrpíte?
Marek:
Dnešní dvacetiletí mají samozřejmě mnohem víc možností. Ale asi si to ani neuvědomují, prostě to tak je. Jezdí do Londýna se školou, studují v zahraničí. A já, v pětačtyřiceti, jsem při každé cestě do ciziny okouzlen. Pokaždé se mne na hraničním přechodu zmocňuje pocit euforie, že to šlo tak lehce. Teď jsme třeba točili Anežku na česko-rakouských hranicích, dotočili jsme ve dvě hodiny a já už ve tři byl v Rakousku na golfu. Projel jsem tou silničkou a byl v jiné zemi. A ještě kvůli takové volovině. To se ten euforický pocit ještě umocňuje.

Asi taky stárnete, pánové. A propos - bojíte se?
David:
Ne, to tedy snad ještě ne. Ještě doufám, že mám leccos před sebou...
Kryštof: ... zatímco já si už vůbec nepřipadám mladý. A bojím se. Mám tříleté dítě a tedy před sebou perspektivu, že musím být v činné službě sedmnáct, dvacet let. Někdy mám samozřejmě strach, abych to vydržel.

To se tedy bojíte dost.
Marek:
Kdyby se něco stalo se mnou, to raději nedomýšlím. Při mé práci musím být vlastně pořád stoprocentně fit. Jinak to nelze dělat. Jsem odpovědný za Markétu, která má k životu jen invalidní důchod, takže sdílím samozřejmě Kryštofovy obavy. Ale jinak? Těch pětačtyřicet není žádný špatný věk. Naopak. Mám jakž takž jasno a jsem svobodný. Neměnil bych s dobou, kdy mi bylo mezi dvaceti a třiceti.
Kryštof: Jen kdyby ten organismus šel lépe opravovat.

Bratři Ebenové

Vyrůstali v rodině hudebního skladatele Petra Ebena a jeho ženy Šárky, která je sestrou neméně známého skladatele Ilji Hurníka.
Nejdál od rodinných tradic došel nejstarší Kryštof (48), který vystudoval matematicko-fyzikální fakultu a dnes působí v Ústavu informatiky Akademie věd.
Nejmladší David (37) je muzikolog. Přednáší o gregoriánském chorálu na Filozofické fakultě UK a přitom umělecky řídí svůj, dnes už mezinárodně proslulý soubor Schola Gregoriana Pragensis.
Marek (45), herec a uznávaný moderátor, píše muziku a texty písní pro Skupinu bratří Ebenů.
Poprvé spolu veřejně vystoupili v roce 1979: Kryštof - klavír a flétna, Marek - kytara, David - klarinet a sopránsaxofon, všichni dohromady spousta dalších, nezvyklých nástrojů. V tomtéž roce získali ocenění na festivalu Porta. O dva roky později o nich už kritici psali jako rozbušce tohoto festivalu - odvezli si interpretační a autorskou Portu za Markovu písničku Stýskání, i když svébytní muzikanti nikdy nezapadli do škatulek Porty. Spory, co vlastně hrají, vyřešili s úsměvem: své muzicírování charakterizují jako genetický folk.
První dlouhohrající deska Malé písně do tmy vyšla v roce 1985, další - Tichá domácnost - až po jedenácti letech. A sklidila velký úspěch, byť kapela tou dobou vlastně neexistovala. Bratři spolu celé roky nekoncertovali, v nahrávacím studiu se sešli zase až po sedmi letech. Na nejnovějším albu, jež nazvali Já na tom dělám, s nimi hraje Mišíkovo ETC... a řada dalších přátel.
Všichni tři Ebenové jsou ženatí. Kryštof má čtyři děti: třináctiletou a jedenáctiletou dceru a pětiletého a tříletého syna, David sedmnáctiměsíčního syna.


Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Marián Varga
Zemřel Marián Varga, varhaník legendární slovenské kapely Collegium Musicum

Hudebník, skladatel a jeden z nejvýraznějších československých hráčů na Hammondovy varhany zemřel ve středu ráno po dlouhé nemoci. Informaci potvrdila Jana...  celý článek

Záběr z festivalu Brutal Assault 2017
Brutal Assault hlásí rekordní návštěvu, metalisté udělili lepší dvojku

Na metalový festival Brutal Assault, který v neděli skončil v areálu pevnosti v Josefově na Náchodsku, dorazilo rekordních zhruba 20 tisíc návštěvníků. Ti v...  celý článek

Miroslav Žbirka
Miro Žbirka zahraje se symfoniky. Zazní vlastní písně i Beatles

Zpěvák Miro Žbirka v úterý 19. prosince zahraje společně s Moravskou filharmonií Olomouc v pražském Kongresovém centru. Koncert se koná v rámci festivalu České...  celý článek

Byt 3kk 87 m2 se zahradou
Byt 3kk 87 m2 se zahradou

Liberec XV-Starý Harcov, Liberec(nečleněnéměsto), Jizerská
3 878 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.