Zachránili víc Židů než Oskar Schindler. Byli tři a byli bratři. Jmenovali se Bělští a jejich základnou byl Nalibocký les v dnešním západním Bělorusku. V něm vytvořili lesní město, kde vítali každého židovského uprchlíka, byť byl starý a nemocný a nemohl se účastnit boje. Bělští byli především partyzáni. Řídili se ovšem heslem „Raději zachránit jednu starou židovskou ženu než zabít deset německých vojáků.“ Válku díky nim přežily stovky lidí. Nakladatelství Jota teď vydává jejich příběh.
Mezi Hitlerem a Stalinem
Robin Hood by jim mohl závidět, přestože srovnávat boj proti hitlerovskému běsnění se středověkou legendou je trochu nadnesené. Sourozenců Bělských bylo původně víc, ze čtyř bratrů a dvou sester skončili v lesním městě tři – Tuvja, Asael a Zus. Spolu se svými uprchlíky dokázali v pustině vybudovat malý Minsk – kterému mnozí přezdívali lesní Jeruzalém. Byla tu škola, synagoga, a dokonce i koncertní pódium či zbrojíř, který na koleně opravoval pušky, jež posbírali mrtvým.
Bratři Bělští vychází také jako e-knihaKnihu Petera Duffyho si můžete koupit na Knihy.iDNES.cz za 239 Kč.  |
Americký novinář Peter Duffy, který příběh bratrů Bělských rozkryl, vypočítává, že jejich lesní partyzánské hájemství dalo domov dvanácti stům ruským i polským Židům. Některé z nich po válce čekal smutný osud obyvatel Sovětského svazu, někteří emigrovali. Dva ze tří bratrů odešli do Spojených států, svoji někdejší slávu však nechali na kontinentě a o jejich bojovném mládí věděl v Americe málokdo.
Židé na bělorusko-polské hranici to neměli o nic jednodušší než Židé jinde v Hitlerem obsazené Evropě. Byli sice rádi, že se vymanili z područí polské antisemitské vlády, ale stalinističtí „osvoboditelé“ nebyli žádná výhra. „Otec musel drhnout podlahy, protože v jejich očích to byl kapitalista, buržoazní element. Pracoval ve svém vlastním obchodě jako nádeník. Velmi těžce to snášel,“ popisoval později jeden z lesních partyzánů, jak se k bohatším Židům sovětská vláda chovala.
Odložené dítě v zavinovačce
V červnu 1941 po německém bombardování běloruské Lidy a Novogrudoku už bylo všechno jinak, tenhle cíp země začali okupovat Němci. A mnoho Židů, kteří neuprchli, postříleli. Několik mužů i žen z přilehlých vesnic se na útěku shromáždilo v lese a dlouho pronásledovatelům unikali, nepomohly ani výslechy sousedů. Právě oni pak začali uprostřed hustého mnohakilometrového lánu lesa pomalu kopat zemljanky a vytvářet město. Zní to jako dobrodružství z filmu, realita však byla krutá.
Manželka Zuse Bělského se v té době musela vzdát svého maličkého dítěte, které by skupinu pronásledovaných mohlo vyzradit a způsobit tak všem smrt. Položila dítě zabalené v zavinovačce v noci na práh jedné chalupy na kraji vesnice, v níž bydleli Poláci, kteří nedávno přišli o vlastní novorozeně. A ti se ho nakonec ujali, takže židovská dívenka byla brzy pokřtěná jako katolička.
Za útěk bratrů zaplatili životem oba rodiče Bělští, zemřeli v dešti kulek na dně hrobů, které si předtím museli vykopat. Ze smutku a ze vzteku jejich synů se pak zrodil největší partyzánský plán na záchranu židovských obyvatel v historii.
