Svou letošní účastí na festivalu navázal Brandauer na rok 1997, kdy v Praze představil úryvky ze své literární tvorby. Tentokrát se umělec rozhodl pro Shakespearovu komedii Sen noci svatojánské, kterou také režíroval.
V devadesátiminutovém sólu se Brandauer nechal unášet hudbou Felixe Mendelssohna Bartholdyho, jež je současně nejpopulárnějším zhudebněním Shakespeara. Chameleonsky a s naprostou suverenitou převzal veškeré herecké party, ať už jako poutavý vypravěč, skřítek Puk či o lásku žadonící Hermie.
Mnohovrstevnatý Shakespearův text se pro Brandauera stal odrazovým můstkem k dosažení bravurního výkonu, v němž umělec s notnou dávkou nadsázky plně zúročil svůj široký záběr. Brandauerovo dynamické a zároveň nadčasové podání naprosto zaplnily celou plochu jeviště ponořeného do azuru.
Herec se zmocnil prostoru, když třeba za hlasitého prozpěvování a podupávání zmizel v zákulisí, aby se vzápětí vynořil za koncertním křídlem, které spolu s divadelním závěsem posloužilo jako rekvizita.
Stejně bravurně jako s prostorem si pohrál s rozličnými polohami svého hlasu, přičemž plynule přecházel od lehkovážnosti k aroganci či od láskyplnosti k opovržení.
Ani působivá Mendelssohnova hudba interpretovaná virtuózním klavírním duem Grau–Schumacher nezůstala v Brandauerově inscenaci "pouhým" hudebním doprovodem či zvukovou kulisou, nýbrž se mu stala zcela rovnocenným partnerem.
