Slavný newyorský jazzový klub Village Vanguard si na nahrávání zvolilo Brad Mehldau Trio už počtvrté: natočilo zde už druhý, čtvrtý a pátý díl série Art of the Trio z přelomu století. Tehdy ještě pianistu Mehldaua a kontrabasistu Larryho Grenadiera doplňoval bubeník Jorge Rossy. Ten je nyní nahrazen Jeffem Ballardem a dvojalbum Live je po tři roky staré studiové desce Day Is Done druhým počinem Tria.
Z pěti koncertů jeden
Byť se nahrávalo na pěti koncertech v říjnu roku 2006, album je z vybraných skladeb sestaveno přesně podle "playlistu", rozděleno na dvě poloviny, uvedeno i zakončeno představením hudebníků.
Navíc při soustředěném poslechu (který za to rozhodně stojí i díky skvělému zvukovému sejmutí a mixu) neunikne přesné rozložení nástrojů do zvukového spektra přesně tak, jak je známe z loňského koncertu v pražském Rudolfinu. Iluze je tedy dokonalá.
Stejně jako snad na všech albech, i na koncertech tohoto seskupení se repertoárově i interpretačně jedná o jakýsi průřez Mehldauovými inspiračními zdroji i (poněkud postmoderní) hudební současností, reprezentovanou jeho vlastními skladbami.
Těch je na albu pět a s jedinou výjimkou (Secret Beach zazněla už na loňském společném Mehldauově albu s Patem Methenym) dosud na žádném albu zveřejněny nebyly.
Například ve svižné Ruby´s Rub sám Mehldau přiznává inspiraci slavným pianistou Theloniem Monkem. Tento vliv je ostatně dobře znám - i vloni v Rudolfinu hrál Mehldau Monkovu skladbu Wee See.
Lyrikův nářez
O Mehldauovi se často říká, že je čistý lyrik, jak se ale ukazuje na mnoha místech živého alba, umí to spolu se svými dvěma kumpány pěkně rozpálit. A to jak prvoplánově v rytmičtějších kouscích, jako je slavná skladba C.T.A. Jimmyho Heatha, v níž se Mehldau Trio přihlašuje k bopové tradici, tak kdesi pod povrchem.
Tenhle "vnitřní nářez" je citelný třeba v Mehldauově Secret Beach, kde je finále vygradováno téměř k nevydržení, nebo v jakémsi pomyslném středobodu alba, totiž totálně dekonstruované písni rockové kapely Soundgarden Black Hole Sun.
Jeden z největších hitů období grunge v první půli 90. let Mehldau (sám se často označující za příslušníka "generace X", jež se ve své době prezentovala právě životním stylem a myšlením v duchu grunge) natáhl na skoro 24 minut, aniž by byť jen na vteřinu ztratil posluchače z pomyslného vodítka.
Tato metoda je ostatně pro něj příznačná, proslavil se svéráznými interpretacemi písní z ranku pop-music. Také toto album otevírá jeden z velkých hitů, písnička Wonderwall britské kapely Oasis.
Na opačném konci z historického hlediska, avšak hudebním segmentem, z něhož pochází, de facto podobná, je broadwayská balada ze 30. let More Than You Know, kterou Mehldau Trio interpretuje s nepředstíraným vhledem; když ve druhé polovině Mehldauovo piano osamí, můžeme si vychutnat jeho neuvěřitelný harmonický rozlet i citový ponor.
Zamávání Coltraneovi
Závěr alba má (možná) přímo povahu jakéhosi "statementu". Posledním číslem koncertu je totiž slavná skladba Johna Coltranea Countdown z jeho významného alba Giant Steps z roku 1959.
Jedná se o jednu ze skladeb, kterými - mimochodem na ploše pouhých 2 minut a 22 vteřin - Coltrane spoluzpůsobil jazzovou revoluci, v tomto případě v harmonickém slova smyslu, a známý bonmot, že "na znalosti 144 vteřin Countdown si mnozí muzikanti postavili svou kariéru", asi není daleko od pravdy.
Jestliže tedy Mehldauovo trio touto skladbou ve čtvrthodinové délce a se saxofonovým partem, převedeným do perlivého zvuku piana, svůj koncert uzavírá, lze to chápat jako jakési pomyslné "zamávání" jednoho hudebního inovátora druhému přes propast půl století.
A třeba i Mehldauův slib, že ve svém úsilí být součástí hudebních dějin, ale snažit se jimi (a z nich) kličkovat ryze vlastní cestou, nepoleví.
Brad Mehldau Trio Live
Nonesuch/Warner Music, čas 78:29 + 77:37
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
