Na rozdíl od oslnivých protivníků, kteří se ucházejí o sošky za masky, efekty či výpravu, Bokovka podobné naděje nemá - a ani je nepotřebuje.
Patří k vzácně skromným příběhům, jež naoko působí, jako by je zlehka, levou rukou a za pár korun natočila parta přátel o dovolené.
Nic z její nálady nevyčnívá, ani kamera, ani herci, snad ani jediná věta. V Bokovce vše nahrává a slouží celku. A ten pak odzbrojuje.
Jednoduchý půdorys týdenního výletu dvou dávných kamarádů za vínem rozdá zdánlivě neměnné karty. Skvělý Paul Giamatti je v té hře temným ďáblem: jeho hrdina lže, bručí, píše neúspěšné romány, topí se v depresích a ze dvou dortů si vždy vybere ten tmavý.
Vínu rozumí stokrát lépe než ženám. Zato anděl světla alias chlapecký Thomas Haden Church má věčně dobrou náladu, ovíněný týden, jímž se loučí se staromládeneckou svobodou, si hodlá pořádně užít, nevadí mu herecká kariéra ustrnulá u reklam ani teplé šampaňské.
Se ženami to umí stokrát líp než s vínem. Původní obraz i role hrdinů se během cesty promění, jejich vztah nikoli, ale podstatnější je úžasně samozřejmý způsob, jakým to film dokáže sdělit. Od ochutnávky k ochutnávce, mezi kocovinami, dramaty i trapasy jsou všechny postavy neskonale normální, vedou nepřenosně vtipné dialogy, inteligentní, ne však intelektuální, jako by Woody Allen přišel z uměleckých klubů do hospůdky pro střední třídu, nikoli do nálevny.
Ani šťastní, ani nešťastní, propadají hrdinové marnému sebeklamu, že se dá utéci a začít znovu. A z jejich pouti se přelévají do sálu omamné, podmanivě letní i něžně posmutnělé nebo jen svátečně dočasné smyslové prožitky: barvy, vůně, chutě, hrozny, pštrosi, silnice, vinice a nekonečné slunce.
Nejde o idylu, jitří se tu jizvy a otevírají nové rány, ale vždy s vtipem i moudrostí, neboť druhy vína zastupují typy lidí. A herci, ať budí smích či soucit, řádí při golfové přestřelce jako kluci nebo s černým humorem mluví o sebevraždě, nepřehánějí, nevydírají. Bokovka je zkrátka film o všem podstatném, co se nedá pojmenovat.
 Fotografie z filmu Bokovka |
