Režisér Antoine Fuqua neměl zřejmě svůj den, když vsadil na scénář, který napsali Kurt Sutter a Richard Wenk. Naopak jeho šťastnou volbou byli Jake Gyllenhaal v titulní roli a nedávno zesnulý skladatel James Horner, jemuž film vzdává posmrtnou poctu.
Ale ani hudba, která hned v úvodu skvěle stupňuje nervní náladu zápasu, ani výtečný herec, jenž kvůli roli boxerského šampiona zažil možná ještě tvrdší galeje v maskérně než na tréninku, nemohou víc než přelepovat nejhlubší díry v chatrném základu příběhu. Nehraje se totiž sportovní drama, nýbrž ufňukané rodinné melodrama.
Z každého metru filmu vyloženě trčí, že autoři potřebovali hrdinu srazit z nejhvězdnějších výšin na nejčernější dno, aby se měl v druhé půli vyprávění odkud škrábat. Takže ho nejprve nechají znovu vyhrát titul – což je startovní a hned nejlepší ukázka krvavého tance v ringu; choreograficky i střihově.
Ovšem po ní ukročí tvůrci stranou a věnují se mistrově domácké idyle s milující manželkou, sladkou dcerkou, oddanou vychovatelkou, krásným domem, bazénem, kulečníkem, zlatými hodinkami a dalšími rekvizitami luxusu nastrčenými před kameru jen proto, aby hrdina mohl své ženě připomenout: Tohle všechno máme díky boxu. Nicméně udolán kombinací jejího vzlykání a sex-appealu přislíbí, že s nebezpečným sportem skončí, načež si spolu zapláčou ještě na dobročinné akci, kde muž vylíčí jejich první dětské setkání chovanců sirotčince.
Zrádné vydírání
Prostě selanka úspěchu vzešlého z tvrdé dřiny a hluboké ušlechtilosti se načechrává tak dlouho, až už skutečně nezůstane žádné jiné cesty než k náhlé tragické ztrátě – i za tu cenu, že vnikne zkřížením krkolomné náhody s pohádkovou rytířskostí a že Gyllenhaala žene do dalšího z nesčetných slzavých údolí. Jeho zjizvený hrdina vlastně věčně úpí, trpí a žehrá na osud, což pro herce není zrovna role snů – a pro diváka, jenž se chystal na profesionální válku mezi provazy, zavání konvenční citové vydírání zradou.
Stokrát viděnou konstrukční šablonu používají i jiné filmy, ovšem Bojovník k ní přidává až obdivuhodnou doslovnost v každém detailu. Připomíná psychologický test: cokoli se člověku na dané téma v paměti podvědomě vybaví, dostane vzápětí na plátně.
Když umírání, tak do posledního slova a výdechu. Když pohřeb, tak květiny a vlajky. Když obří rodinné sídlo, tak jen proto, aby po nehodě ukázalo svou pustou prázdnotu. Když dívenka v postýlce, pak se slzičkou a s medvídkem. Kdyby se v kině dělal kvíz Najděte sto klišé, po čtvrthodině by byl dotazník plný.
Nakonec musí být člověk rád za každý projev režisérovy fascinace brutalitou, násilím a chlapáckými svaly, který naruší vůkolní rozbředlost. A samozřejmě za Gyllenhaala, který by Bojovníka s lepším scénářem dovedl dál, možná až na dohled Zuřícímu býkovi.