Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bohužel nám chybí vizuální gramotnost

  12:05aktualizováno  12:05
Devětadvacetiletá Maria Kracíková patří do špičky české dokumentární fotografie. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a fotografii na pražské FAMU. Od počátku fotografování se zabývá dlouhodobějšími dokumentárními cykly. Prosadila se souborem Kehila Prag z prostředí pražské židovské obce.

V roce 2000 získala Maria Kracíková Grant Prahy v soutěži Czech Press Photo za soubor Romano maro. Tento cyklus věnovaný romské komunitě v Josefově u Jaroměře vystavila letos celý v pražské Galerii Pecka. Vyšly jí dvě knihy. Kracíková je ceněna za svůj nevtíravý přístup k portrétovaným minoritám, za nevyhledávání prvoplánových záběrů rázovitých "postaviček" a v neposlední řadě za své originální výtvarné vidění.

Lákalo vás vždycky vyjadřovat se víc obrazem než slovem?
Přicházela jsem na to postupně. Měla jsem ambice psát do novin, dokonce jsem byla externistkou v Rock & Popu. Fotit jsem začala až na žurnalistice. A v jednu chvíli jsem se musela rozhodnout, jestli dám přednost psaní, nebo fotografování. Vyjadřování obrazem byla pro mě nejlákavější cesta. Studium na FAMU z toho logicky vyplynulo.

Nevěnujete se fotožurnalistice, ale dlouhodobějším dokumentárním cyklům. Proč?Klasická reportážní žurnalistika mě nikdy moc nezajímala. Brala jsem ji jen jako možnost pro zakázky. Volná tvorba je ze své podstaty spojená s dlouhodobějším dokumentem. I v psaní jsem měla radši delší útvary.

Fotíte minority. Začala jste u rockerů, cirkusáků, fotila jste pražské Židy, dnes se zabýváte Romy. Co vás na minoritách zajímá?
Jejich uzavřené světy, kam se člověk jen tak nedostane. Chtěla jsem ta prostředí poznat. Fotoaparát je k tomu dobrý důvod. Výhodou je, že nemusím do těch prostředí vstoupit úplně. Třeba stát se členkou židovské obce. Můžu být vždycky kousek nad tím. Neříkám si, že tam mám hned něco dobrého vyfotit. Až časem mezi mnou a fotografovanými vzniknou vazby, které mi umožní pracovat podle mých představ.

Dokumentaristé často trpí spasitelským syndromem. Chtějí, aby jejich fotografie změnily společnost, a jsou frustrováni tím, že se jim to ani po letech nedaří. Platí to i pro vás?
Skepse a návaly optimismu mě provázejí celou dobu. Čím jsem starší, tím víc se ve mně prohlubuje pocit, že má cenu dělat jen to, co má smysl. Když mé fotky Romů změní přemýšlení jednoho dvou lidí v téhle společnosti, která je rasistická a xenofobní, tak to smysl má. Když mu dokážou, že by měl být otevřenější a multikulturnější. Fotografování má ale hlavní význam pro mě samou. Poznávám spoustu věcí, lidi, různé způsoby života.

Stalo se vám někdy, že vaše fotky konkrétně "posloužily dobré věci"?
K publiku se dostávají jen sporadicky. V médiích se objevují minimálně. Byly prezentovány jen na výstavách a v publikacích. Ale chopila se jich společnost Člověk v tísni a v rámci jejího festivalu Jeden svět mohou oslovit širší veřejnost. I když lidé, kteří na tenhle festival chodí, asi s rasismem zas takový problém nemají. Teď jsem v kontaktu s Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky a ve spolupráci s ním bych chtěla pracovat na tématu uprchlictví.

Myslíte, že u nás nemá dokumentární fotografie v médiích dostatečný prostor?Dlouhodobější projekty nemají prostor v médiích vůbec. Chabý trh dovoluje, že je úplně jedno, jaká fotografie k článku půjde. Každý si myslí, že fotografovat je to nejsnadnější, a vše se točí jen kolem textu. Drtivá většina fotografií v novinách je proto povrchní a mezi sebou zaměnitelná. Redakce si nenajímají fotografy, aby na něčem pracovali déle. Není tady ta potřeba. Je přitom dost fotografů, kteří to umějí. S naší vizuální gramotností bychom měli něco dělat.

Dokumentaristé se mohou zviditelnit na každoroční soutěži novinářské fotografie Czech Press Photo. To se stalo i vám. Vyhrála jste grant Prahy a mohla za něj rok fotografovat. Usnadnil vám úspěch další práci?
Czech Press Photo mi pomohlo v tom, že je hodně medializované a chodilo na ně hodně lidí. Problém ale je, že ta soutěž do sebe mixuje kategorie novinářské a dokumentární fotografie. To jsou přitom vzájemně neporovnatelné věci. Vedle sebe visí záběry, jak politici jedí polívku, a záběry, do kterých fotograf vkládá své vnitřní pocity. Tehdy jsem končila školu a grant mi pomohl dál dělat, co chci. To byla šance, kterou v dohledné době nedostanu.

Czech Press Photo je často kritizováno za nevyrovnanou kvalitu vystavovaných fotografií. Budete se do něj ještě hlásit?
Nevidím v tom pro mě smysl. Chci dělat na svých věcech tak, abych si o nich mohla rozhodovat sama. I o tom, jak s fotografiemi bude dál nakládáno.

Romy fotíte několik let. Pozorujete na jejich komunitě vývoj k lepšímu?
Josefovská komunita není moc velká a rodiny tam znám poměrně dobře. Během tří let se ale vývoj nepozná. Tam se zastavil čas. Romové si zvykli na svou uzavřenost. Ztratili touhu něco měnit, spíš se propadají do sebedestrukce a lhostejnosti.

Šli k volbám?
Část z nich je prokomunisticky naladěná, protože říkají, že se tehdy měli líp. Přitom právě komunisti vymysleli sociální dávky, které je zničily. Oni je vedli k tomu, že nemusí pracovat, stačí, aby se jim narodilo další dítě, a stát se o ně postará. Stejně

KRACÍKOVÁ O MÉDIÍCH:
Chabý trh dovoluje, že je úplně jedno, jaká fotografie k článku půjde. Každý si myslí, že fotografovat je to nejsnadnější, a vše se točí jen kolem textu. Drtivá většina fotografií v novinách je proto povrchní a mezi sebou zaměnitelná.

KRACÍKOVÁ O STRACHU:
Všude, kde jsem zatím fotografovala, se mi potvrdilo, že v prvotním kontaktu to má daleko horší kluk. Když mě někdo začne napadat, tak ho ostatní zarazí. Muži tady mají naštěstí ještě v genech, že ženy je třeba bránit.

jako u skalních komoušů je to u velké části z nich nostalgická vzpomínka na minulé časy. Na Romskou občanskou iniciativu byli naštvaní, že si dělá jen na sebe, zatímco oni žijí z minima.

Co by se podle vás muselo stát, aby se romská komunita včlenila do české?
Asi je to ve výchově. Romské děti by měly chodit do normálních škol. Vzájemně bychom se měli lépe poznat. V Praze Romy soudíme podle tramvajových kapsářů, kteří dělají ostatním Romům medvědí službu. Ale nedůvěra je z obou stran. V Josefově jsem šla s jednou holkou po ulici a říkám, tady je nová hospoda. Odpověděla mi, no jo, ale tam my nesmíme. V dalším podniku si vybírají, může tam jen někdo. Je to normální segregace. Proč by nám pak měli věřit? Někdy jsem si říkala, že by mi bylo líp, kdybych se narodila v některé anglicky mluvící zemi. Ale kdybych tady vyrůstala jen o sto metrů vedle v romské rodině, měla bych život daleko těžší.

Vraťme se k focení. Jste pohledná dívka. Máte při fotografování strach?
Fotila jsem nádraží, tam to trochu riskantní bylo.

Člověk by čekal, že budete mluvit o Romech.
Naopak! Tam nemám ke strachu důvod. Všude, kde jsem zatím fotografovala, se mi potvrdilo, že v prvotním kontaktu to má daleko horší kluk. Holce by většinou ublížil jen ten, kdo je pod vlivem alkoholu nebo drog. Když mě někdo začne napadat, tak ho ostatní zarazí. Muži tady mají naštěstí ještě v genech, že ženy je třeba bránit.

Setkáváte se s předsudky vůči Romům často?
Když jsem od firem sháněla peníze na knížku o Romech, říkali mi: "Proč bychom měli dávat peníze na knížku o Cikánech?" Pro ně to téma nebylo košer.

Bylo to horší než u shánění peněz na knížku o židech?
Bohužel tak na stejno.

Stačí vám fotografování na obživu?
Živím se převážně žurnalistickou fotografií, i když proti ní brojím. Příležitostné ilustrace k tématům a podobně. Jak si kdo zavolá. Na doktorandském studiu mám minimální stipendium. Systém grantů tady moc neexistuje. Tak co mi zbývá. U Romů jsem se ale naučila, že k tomu, aby se člověk radoval ze života, vlastně moc peněz nepotřebuje.

Fotodokumentaristka Maria Kracíková.

Fotodokumentaristka Maria Kracíková.

Fotodokumentaristka Maria Kracíková.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Malíř a ilustrátor Karel Franta měl být podle rodinné tradice hudebníkem.
Zemřel výtvarník Karel Franta. Psal i kreslil komiks Malý Vinnetou

Ve věku 89 let zemřel ve středu ve svém pražském domově výtvarník Karel Franta. ČTK to dnes oznámil básník František Novotný, který s ním vydal tři sbírky a...  celý článek

Óda, Adam Štech pro Letní výtvarný salon
Mladí umělci táhnou. Galerie Kodl prodlužuje Letní výtvarný salon

Pražská Galerie Kodl zasvětila prázdninové měsíce Letnímu výtvarnému salonu, který představuje mladou generaci českých výtvarníků. Kvůli rostoucímu zájmu ze...  celý článek

Jitro, 1857, Josef Mánes
Salmovský palác se v říjnu rozloučí s Mánesem i Navrátilem

Milovníkům výtvarného umění zbývá už jen měsíc a půl, aby si prohlédli expozici Umění 19. století v pražském Salmovském paláci. Národní galerie ji totiž od...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.