Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bohdalová: Měla jsem štěstí na lidi

aktualizováno 
Bez Jiřiny Bohdalové se nejkrásnější svátky roku neobejdou. Její jméno si děti spojují s vánočními pohádkami, dospělí zase se silvestrovskou zábavou. V soukromí je však známá herečka také strážkyní rodinných obřadů předávaných z matky na dceru v každé další generaci. Vaří, peče, uklízí, vyšívá - a přitom říká, že je emancipovaná.

Zkusme se bavit jako dvě kterékoli ženské před Vánocemi, o tom, co všechno ještě musí stihnout. Takže po pořádku: okna už jste vycídila?
Okna už nemyju. Ne že bych je probůh nechala špinavá, ale už se bojím lézt po výškách. Totiž nahoru na žebřík bych ještě pořád klidně vylezla, ale problém je slézt dolů. Takže ačkoliv jsem si donedávna všechno dělala sama, okna už si přece jen nechávám umýt.

Ale vánoční výzdobu nikomu jinému nesvěříte?
Jistěže ne, to musím mít vždycky všechno pěkně načinčané. Ozdoby mají tu výhodu, že nezvadnou, ovšem já jsem ten typ, co ani starý věneček nevyhodí, jen k němu přivěsím nový. Nazdobím pokaždé dům i zvenčí, aby bylo vidět, že nastal advent. A letos chci rozsvítit i jeden stromek na horách před chalupou. Taky jsem velká dečičkářka...

Vážně? To bych do vás neřekla.
No jistě! Před časem se mi stalo, že jsem kvůli knoflíkům vlítla do jedné galanterie, právě ji rušili, a co tam nevidím? Měli tam na takovém pěkném plátně k vyšívání předtištěný nápis Čechy krásné, Čechy mé. Pán se mi omlouval, že mi to teď nemůže prodat, že právě balí, ale slíbil, že mi to pošle. A představte si - opravdu zavolal, zrovna když jsem točila Silvestra v České televizi. Nemohla jsem se odtud hnout, tak jsme se spolu domluvili, já mu nechala na vrátnici Kavčích hor stovku, on mi tam zase nechal vyšívání a jednu korunu, protože to prý stálo jen 99 korun, což mě úplně dojalo. Díky jeho ochotě teď můžu vyšívat. Ale nevím, jestli to do Vánoc stihnu.

Přiznám se, že vyšívání je pro mě španělská vesnice. To se dělá tím křížkovým stehem, co nás učívali ve škole?
Ale kdepak, přece plným! Čechy krásné, Čechy mé jedině plným stehem!

Vzdávám to. Raději se vraťme k uklízení.
Mám ráda všude dokonale uklizeno, jenom když spěchám a něco hledám, ve stresu rozházím celý byt. Přitom jsem ten typ, že když je mi sebevíc špatně a vím, že bych se měla vypotit, nejdřív všechno poklidím, ať třeba lezu po zemi jako starý pes. A teprve když se všecičko kolem blýská, zalezu do postele. Jsem hodně rychlá, dokonce tak rychlá, že dělám víc věcí najednou. Nesnáším například dlouhé telefonáty. Takže když se někdo s prominutím vykecává a já vím, že se nesluší zavěsit, začnu při tom současně mýt nádobí. Zkrátka je mi líto času, i když pak některé věci dělám občas jen napůl.

Jak jste na tom letos s cukrovím? Máte už vzorně napečeno?
Tak to je tragédie. Nedávno jsem byla v Německu a tam se mi zalíbilo vánoční pečivo, tedy hlavně ta krabice. Koupila jsem rovnou tři a myslela jsem si, jak mám pro letošek vystaráno. Jenže pak jsem udělala tu chybu, že jsem jednu krabici otevřela a řekla své dceři - Simonko, ochutnej taky! Ona se vám na mě tak divně podívala a zeptala se - Ty snad nebudeš letos péct? Ani ty rohlíčky? Ani ty pracny? A já si uvědomila, že kupované cukroví, ať je sebelepší a ať má sebehezčí balení, zkrátka není ono. Takže peču jako každý rok. A to jsem si myslela, jak jsem na ně letos vyzrála! Aspoň že dárky jsem měla dávno pohromadě, jen se vždycky musím vší silou držet, abych je nerozdala už před Štědrým dnem. Je to hrozně těžké. Když mně se tak líbí a vím, jakou z nich budou mít radost...

P o h á d k y   m a j í   p o h l a d i t   a   p o u č i t

Píše se u vás doma Ježíškovi?
Mladší vnuk Vojta samozřejmě píše, a dokonce na to má svá zvláštní pravidla. Napsal totiž ve slově Ježíšku písmeno J obráceně, ale odmítl to opravit, vysvětlil nám, že v dopisu Ježíškovi se nic opravovat nesmí. Může být klidný, protože letos stejně jako loni zmizel dopis pro Ježíška z balkonu už za půl hodiny. Ale on přece jen pro jistotu napsal dopisy i každému z rodiny, s tím rozdílem, že do nebe posílal úplný seznam dárků, které si přeje, kdežto nám každému vypsal vždycky jen po třech položkách. Prý ať si to vyřídíme mezi sebou... Dokud věříte na Ježíška, to je to pravé dětství.

Máte ráda rodinné obřady, zvyky, tradiční rituály?
Mám, a moc, bohužel dnes už se zachovávají spíše jen na vesnici. Zkouším alespoň přenášet dál všechny zvyky, které znám, a ráda se přiučím dalším, když mi někdo poradí, co se má dělat o Vánocích nebo o Velikonocích. Nějaké spojení napříč časem a lidmi přece musíme mít, nemůžeme na všechno nakoupit šňůry, které potom jen vrazíme do zásuvky, a čekat, až se nám to elektricky samo udělá. To máte podobné jako s tím cukrovím.

Přenesla jste si vánoční rituály z vlastního dětství? Třeba půst na Štědrý den?
Půst jsme nikdy nedodrželi, můj tatínek totiž hrozně rád jedl. Takže jsme jen předstírali, že nejíme, ale jedli jsme - ovšem dietně. Mívali jsme vinné klobásy, znáte je? Ty jsou určitě dietní. Maminka všechno krásně nazdobila, a hlavně vykouzlila nádhernou vůni, tu jsem nejvíc milovala. Dneska takovou vůni dělávám já a největší radost mám, když ostatní vejdou do kuchyně a řeknou - Tady to ale voní! Všechno navařím, nachystám, dělám to ráda, ale pak chci slyšet pochvalu. Mám spoustu sešitků, kam si píšu, co komu nejvíc chutná. A když třeba Vojta vylíže talíř se svou oblíbenou rajskou omáčkou, to jsem pak na vrcholu blaha.

Předpokládám, že právě Vojta jako nejmladší rozděluje dárky?
To ne, jmenovky na balíčcích čtu já! Na to máme také rodinná pravidla. Nejprve se všechny dárky rozdají, ale neotvírají, každý si je vrší na hromádku. Teprve potom se rozbalují, po jednom, od nejmladšího člena rodiny po nejstaršího, tedy od vnuků přes dceru, až nakonec jsem já. A všichni se nad každým dárkem hlasitě divíme a já je obtěžuji, protože chci, aby si praktické věci hned vyzkoušeli, takže je nutím v jednom kuse se svlékat a zase oblékat. Součástí rituálu je i to, že skládám každý papír a taštičku pro případ, že se ještě budou hodit, přestože to pak stejně vždycky vyházím. K Vánocům u nás patří i rybí polévka, kapr, dva druhy bramborového salátu a tažený štrúdl, tenounký a křehký, jak ho dělávala moje maminka. Ten se musí jíst lžičkou.

Běží u vás doma o svátcích televize?
Jistě, to už je součást života. Mám televizi puštěnou sice jen jako vzdálenou kulisu, ale běda, jakmile někdo začne mluvit. To okamžitě volám: Ticho, já poslouchám! Navíc televize je pro mě moje práce. O film už dneska člověk sotva kdy zavadí, musím tedy vědět, co, kdo a jak v televizi dělá, kam se televizní tvorba vyvíjí, co z toho se mi líbí a co ne.

Takže asi společně s mnoha diváky vzdycháte, že dnešní pohádky už nejsou, co bývaly?
Bohužel, ta líbeznost a krajkovost, pohádková zásada dvou P, pohladit a poučit, se z českých pohádek vytratily. A želvy Ninja jdou mimo nás. Ale to není jen v pohádkách. Podívejte se na ulici, všude samý shop a nikde koloniál. Moc ráda bych někde v Los Angeles viděla nápis koloniál! Zbytečně se přizpůsobujeme cizím vzorům a to mě zlobí. Šla jsem kdysi počátkem devadesátých let po Karlově náměstí a najednou koukám, na obchodě tam vyvěsili nápis: Holub shop. A jéje, řekla jsem si už tenkrát, tak tady bude něco špatně.

Nemluví z vás tak trochu nostalgie?
To není nostalgie. Třeba jsem stará, ale i kdybych byla mladá, stejně by mi vadilo, že nemáme obchody, nýbrž minimarkety. Nejdříve jsme se opičili ve všem po Rusech a teď zase tohle. Poslouchala jsem nedávno v autě rozhlas a strašlivě jsem se rozčilila, když tam moderátor pronesl větu: To byl skutečně free názor. Málem jsem pustila volant. Jestli nemá vlastní slovní zásobu, nemůže být přece moderátorem! Já být jeho šéfem, udělal by to ještě jednou a dostal by hodinovou výpověď. Otázka ale je, kdo je to dneska naučí. Člověk, který se veřejně vyjadřuje, je svým způsobem trochu jako učitel, také by měl ukazovat správnou češtinu. Nechci kázat, mentorování se mi příčí, ostatně já taky běžně nemluvím spisovnou, nýbrž hovorovou češtinou. Ale musím přesně vědět, kde právě mluvím, při jaké příležitosti a ke komu. A prznění jazyka nesnáším.

T e l e v a r i e t é   s e   p o ř á d   b u d e   m o c i   v y s í l a t

Proč podle vás dnes vládne divácká nostalgie i po archivní televizní zábavě?
Zase jsme u toho: kvůli tehdejší kvalitě humoru. V dobách, kdy se leccos říkat nedalo, naučili jsme se věci opisovat, včetně vulgárnějších slov. V Televarieté jsme hrubší výraz použili snad jen jednou dvakrát, a ještě jsme na něj nekladli důraz. Kdežto teď, snad jako reakce na vše, co se dlouho nesmělo, od sprostých slov až po pánské náušnice, vládne humoru právě vulgarita. Jako bychom si to najednou chtěli vynahradit a užít. Málokdo dokáže napsat tak vtipný text, aniž by používal hrubá slova, jako to tehdy uměl Vladimír Dvořák. Až tady jednou nebudu ani já, pořád se Televarieté bude moci vysílat. Ale nejsem si jistá, co za dvacet třicet let vůbec přežije z dnešního humoru.

Třeba se někdy lidé smějí, a přitom se za to v koutku duše stydí. Poznáte takový smích?
Ano, existují různé druhy smíchu. Působí taky davová psychóza, vzájemná nákaza, smích je totiž opojný jako droga. Vzpomínám si, jak si za minulého režimu různé podniky objednávaly vystoupení třeba k oslavám Mezinárodního dne žen. Byl to zvláštní úkaz: pokud si umělce lidé zaplatili, smáli se víc, když si je nezaplatili, bavili se míň. Dnes se mi zdá, že se lidé bohužel smějí skoro všemu, ať je to povedené víc nebo míň, takže z ohlasu ani nepoznám, jestli jsem byla dobrá nebo špatná. To mi nepomůže, radši bych brala signál, že se mi něco nepodařilo. Přitom já jsem nikdy nechtěla dělat zábavu pro intelektuální menšinu, ale naopak pro široké vrstvy. Jenže pokud nedostanete z publika náznak, musíte se spolehnout jen na svůj cit.

Nevadí vám, že kamkoli vstoupíte, čeká se od vás, že budete šaškovat?
Nevadí. Mně to dělá dobře. Přirovnávám to k roletě. Lidi třeba postávají v samoobsluze s košíky u pokladny, každý je ponořen do svých starostí, a najednou se jejich tváře projasní: Jé, je tu Bohdalka! Jako když vytáhnete roletu a pustíte dovnitř slunce, oni se rozzáří a já s nimi. Je to příjemné, milé a dojímá mě to.

Zažila jsem několikrát kouzelnou přebíjenou, kdy se parta herců u jednoho stolu navzájem trumfuje historkami. Vím, že diváci to milují, ale baví to i vás herce?
Šíleně! Já mám dokonce pocit, že pokud nastane u stolu chvilku ticho, je to moje vina! A když vypráví někdo jiný, nestíhám ani poslouchat, co říká, jak už honem v duchu přemýšlím, čím bych navázala. Což má tu výhodu, že nemůžu cizí historky krást. Ale nejde mi o to, kolegu přebít, vážně ne. Prostě mě to jenom tak strašně baví. Smích mě baví.

Točila jste Silvestra pro ČT. Je silvestrovský divák jiný než ten všednodenní?
Je. Je úplně jiný, každý rok a vždycky bude. Silvestrovský divák má pocit, že ho s tou židlí budete i houpat. A pozor, já jsem taky taková! Na 31. prosince, i když mám v sobě skleničku, nikdy se mi program nelíbí tolik jako v únoru, když ho opakují. O Silvestru je každý kritičtější, včetně mě. Navíc, i když jsem zrovna někde ve společnosti, nutím ostatní, aby se dívali na silvestrovský program se mnou. Křičím - teď se koukejte, to je veselé, já to totiž dobře znám!

Dobrá, tak jaký bude ten letošní Silvestr na ČT?
Letos budu takhle křičet víckrát, aspoň doufám. Jako člověk, který se humorem živí, bych letošnímu programu dala tak osmdesát procent. To je dost. Snad to bude jeden z těch povedenějších, volně navazujících na slavné Silvestry menšíkovské. Safra, to jsem si troufla jít hodně vysoko! Samozřejmě bude to Silvestr bez Vladimíra Menšíka, což mu tak dvacet procent rovnou ubírá, ale zbytek by měl stát za to.

Můžete být trošku konkrétnější?
Rozhodně dám ruku do ohně za Zdeňka Izera, který napodobuje Vladimíra Čecha ze soutěže Chcete být milionářem?. A doufám, že se bude líbit i scénka, kde si hrajeme na jinou soutěž Novy, na Nejslabší, máte padáka! Oldřich Kaiser tu vystupuje jako moderátorka, ale ne ženská, Jiří Lábus je moudrý pan profesor - a já jsem ta absolutně blbá. To mi jde.

Svátky utečou rychle, ale zima ještě potrvá. Jste zimní typ? Nějak si vás nedovedu představit, jak nedočkavě při prvním sněhu voskujete lyže.
Já vám povím, jaký jsem zimní typ. Ne že bych měla každý rok nové a lepší lyže, já mám pořád nová a lepší kamna. Doufám, že letos s nimi konečně budu spokojená. Pro mě je zima období, kdy se podívám z okna - a přiložím do kamen. Vnuci lyžují, ale když se pak vrátí do chalupy ošlehaní větrem, vůbec jim to nezávidím. Já jim ráda mezitím něco dobrého uvařím.

Ale přitom máte chalupu na horách?
No vidíte, miluju vodu a nikdy se mi nepovedlo mít chalupu u rybníka, vždycky to bylo na horách. Ale jsem tolerantní. Kdybych mohla rozhodovat o počasí, zařídila bych to tak, že na horách bych pro fajnšmekry nechala v jednom kuse zimu, ať si to užijí. Ale tady dole by se střídala jenom tři roční období, jaro, léto, podzim, a zase jaro, léto, podzim. Pořád dokola. To by se mi líbilo.

N a p í š u   k n i h u   v z p o m í n e k

Připadáte si emancipovaná?
Jsem emancipovaná. Až moc. To není dobře. Jenže já se o sebe musela postarat sama i v dobách, kdy jsem ani nevěděla, že takové slovo jako emancipace vůbec existuje. Na všecko jsem si musela vydělat, prostě to tak přišlo. Ale to přece zná každý, kdo se musí spoléhat jen na sebe. Sám o všem rozhoduje, sám si pak za důsledky může. Navíc si myslím, že každý má svou cestu do jisté míry určenou. Při narození nám osud nastaví budík, natočí ho a my nevíme, na kolikátou, jestli na dvanáct, nebo na půl jednou. Nechci, aby to mladí vzali doslova, aby si řekli - kašlu na to, když všechno je dáno. Ale když pak člověk zvláště ve stáří přemýšlí, jestli něčemu mohl zabránit, protože často mu zdánlivé prkotiny úplně převrátí život, je dobré vědět, že to změnit nešlo. Něco se prostě ovlivnit nedá.

Ve vašem životě existují okamžiky, které svěřujete jen svým nejbližším přátelům. Zajímalo by mě, jestli to všechno jednou zveřejníte. Napíšete slibovanou knížku pamětí?
Napíšu. Konečně jsem si vybrala, s kým se do toho pustím. Sama jsem si ho našla, je to Petr Hořejš. Četla jsem jeho Péťu Vařiče, ta knížka mě okouzlila hezkým jazykem, pak jsem objevila i jeho Toulky minulostí, pozvala jsem si ho do pořadu Jak na to a sdělila jsem mu své přání. Vzal si čas na rozmyšlenou a pak kývl. Pomalu se nad mými vzpomínkami začínáme scházet, však už je taky načase, než si budu houby pamatovat. Ale spěchat za každou cenu nebudeme. Prozatím mám aspoň titul té knížky.

Jak se bude jmenovat?
Měla jsem štěstí na lidi. A to je pravda.

Jiřina Bohdalová

Jedna z nejoblíbenějších českých hereček všech dob se narodila 3. května 1931 v Praze. V roce 1957 vystudovala DAMU a nastoupila k Janu Werichovi do Divadla ABC (Městská divadla pražská), 1957-1966, od roku 1967 je členkou Divadla na Vinohradech, kde nyní hostuje, neboť je v penzi.

Jako osobitá herečka se uplatnila v mnoha filmech, například Bílá paní (1965), Dáma na kolejích (1966), Světáci (1969), Ucho (1970), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Pěnička a Paraplíčko (1970), Corpus delicti (1991), Fany (1995), Rebelové (2001). Za výkon ve filmu Fany získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

Celá desetiletí je spojena s televizí, hrála v mnoha hrách a seriálech (F. L. Věk, Muž na radnici), s Vladimírem Dvořákem vystupovala v Televarieté, namluvila nesmrtelné večerníčky, například Křemílka a Vochomůrku nebo Rákosníčka. Vyhrála Cenu TýTý v kategorii herečka v letech 1993-2001.

Jejím bývalým manželem je Radoslav Brzobohatý. Dcera Simona Stašová je rovněž uznávanou herečkou.

Herečka Jiřina Bohdalová převzala od vydavatelství Supraphon platinovou desku za nahrávku Rákosníčka, které se prodalo neuvěřitelných třicet tisíc nosičů.

Jiřina Bohdalová při natáčení pořadu Bohdalka překypovala energií.

Jiřina Bohdalová a její Žofka testují vůni pro pejsky s názvem Ó my dog!

Herečka Jiřina Bohdalová při udílení cen TýTý 2001.

Jiřina Bohdalová s cenou TýTý 2001 v kategorii herečka.

Pavla Šruta, Jiřinu Bohdalovou a Lucii Bílou spojil pavouček Pája.

Herečka Jiřina Bohdalová.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Viktor Zavadil, představitel Jana Palacha
Robert Sedláček točí film Jan Palach, studenta hraje Viktor Zavadil

Režisér Robert Sedláček začal točit film Jan Palach. Scénář napsala Eva Kantůrková, titulní roli hraje Viktor Zavadil. V sobotu vzniknou scény z 21. srpna...  celý článek

První ukázka z nové pohádky Zdeňka Trošky Čertoviny
VIDEO: Troška slibuje v první ukázce „po čertech hezkou pohádku“

Pod názvem Čertoviny vstoupí 4. ledna 2018 do kin nová pohádka Zdeňka Trošky. Příběh dvou pekelných nešiků, Popeláka a Uheláka, kteří se vydali shánět hříšné...  celý článek

Daniel Craig jako James Bond ve filmu Spectre
GLOSA: Nikdy neříkej nikdy, Craigu! Jiní Bondové by mohli vyprávět

Tak dlouho panovaly dohady a zaručené zprávy tajných zdrojů, až finále nakonec zívalo nudou. Ještě v úterý ráno řekl Daniel Craig v rozhlase, že o jeho návratu...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.