Na barevně nasvícené pódium zaplavované mlhou přichází Český národní symfonický orchestr, kdysi potutelně nazývaný KMČ (kdo má čas), dnes zviditelněný dokonce i na obřím projekčním plátně.
Italský dirigent Marcello Rota začíná s předehrou k Verdiho Nabuccovi. V tišších partiích hučí klimatizace (či co).
A pak už dirigent dvorně přivádí černě oděného, vysokého, černovlasého, decentně prokvetlého, vousatého krasavce. Dav šílí. S hvězdou přichází i houslistka Ruth Rogersová.
Bocelli začíná hitem En Aranjuez con tu Amor. Zpívá do mikroportu, housle k tomu lkají. Těžko říci, jak tento hlas zní v regulérním prostoru. Ale i tak se ukazuje, že do dvěstěprocentní jistoty, s níž kulminoval fráze Pavarotti, a aspoň do té devadesátiprocentní jistoty, kterou vykazují jiní špičkoví operní tenoři současnosti, má daleko. Hlas je to ovšem nádherný, svůdný, sametový.
Pak přichází mladá sopranistka Maria Luigia Borsiová a následuje duet Otella a Desdemony z Verdiho opery. Potom árie Macduffa z Verdiho Macbetha a duet z Pucciniho Bohémy. Mikrofon je zrádný. Zesiluje všechno. Bocelli je prostě popový zpěvák, toliko se snažící dohnat operní techniku. Třebaže zpívá čistě, hlas nedrží pevně pohromadě, navíc působí trochu unaveně. Občas musí "přehodit výhybku", poodjet na vedlejší kolej a tam v klidu držet vysoký tón. Jenže v klasickém zpěvu musí být pocit, že zpěvák neustále uhání po jedné hlavní koleji. Tak jako sopranistka Borsiová, která se stala objevem tohoto večera.
Přestávka. Diváci jsou nadšeni. Viděli ikonu. Skeptik je také rád. Není nad osobní zkušenost. Druhá půle je odlehčená. Už žádná opera (naštěstí), pouze klasické italské kanzonety, trochu Lehára a také nezbytné intermezzo ze Sedláka kavalíra. Ale ani tady se Bocelli nevyhne srovnání. Hity jako Leoncavallova Mattinata nebo O sole mio, to jsou háklivé pojmy. A Bocellimu chybí bravura. Člověk obdivuje jeho schopnost orientovat se toliko sluchem, snahu podělit se o cit. Tím však techniku nenahradí. Závěrečný přípitek z La Traviaty působí trapně: Bocelliho hlas se už jen potácí, je příliš neohebný.
Ale pak přijde nečekaný gól takřka v poslední minutě. Bocelli přidává tři své šlágry, nakonec i obligátní Con te partiro. Najednou tu stojí úplně jiný zpěvák. Jeho handicap se mění v obrovskou přednost. Problémy s technikou mizí. Zcela pohroužen do sebe zpívá s odzbrojující upřímností a spolu s ním vyrůstá z přízemní kýčovitosti i tento druh hudby. Stadion je na nohou. Skeptik rovněž.
Andrea Bocelli |
Hvězda a objev. Andrea Bocelli se sopranistkou Marií Luigií Borsiovou, která byla objevem večera. |