Po úterním "zahřívacím kole" na Jarním Gala pro festival Struny podzimu se McFerrina dočkalo i Kongresové centrum. Zájem o koncert byl obrovský, a tak pořadatelé svolili, že do zaplněného sálu pustí i desítky dalších lidí jen tak "na stojáka".
Publikum
|
Vokalista si ale nakonec s publikem nehrál tak často, jak tomu bylo před dvěma lety. Místo z hudebních motivů přítomné zkoušel z citoslovcí. Po nejrůznějším hvízdání, mručení, klapání a svistotu snaživcům vysekl poklonu.
Stejně jako nejpopulárnější světové kapely a koncertní tělesa mají své "bestof", i McFerrin zařadil do programu dvě jistoty. Gounodovo Ave Maria (doplněné o Bachův kontrapunkt ve zpěvákově podání) tentokrát táhl především sbor, ze sálu se ozývalo spíše melodické mručení.
Očekávaný aplaus následoval i po hlasové projížďce autem v písni Drive. V ní vokalista kromě laškování s textem (např. do ztracena vyzpívaný verš "no one's gonna catch me, catch me, catch meee...", v překladu nikdo mě nedohonííí) simuloval přímo zvuk motoru tak, že si k hrdlu přiložil mikrofon a mručel ve velmi nízkých polohách.
Doprovod McFerrinovi dělal především zmíněný sbor, který vznikl speciálně pro zpěvákova vystoupení v Česku. Reagovat pohotově na umělcovo dirigování ale není nejlehčí, stresující musí být i fakt, že zpěvákovi neunikne jediný falešný čtvrttón. Těleso se však se svým úkolem popralo statečně. Vedeno Rogerem Treecem, McFerrinovým dlouholetým spolupracovníkem, statečně ustálo secvičené ukázky z alba VOCAbuLarieS.
Snad jen ta okatá svázanost s notovým zápisem, který část sboristů křečovitě svírala v rukách, působila komicky v porovnání s McFerrinovou absolutní intonační jistotou.
Yeah, yeah, yeah
Tou vládla i Iva Bittová, první host. Doslovné souznění, které se linulo z pódia, patří k nejsilnějším momentům večera. Do zpěvákova zdánlivě nedobytného světa totiž muzikantka vklouzla s nebývalou lehkostí.
Zatímco v úterý se opírala o zvuk svých houslí, tentokrát nechala vše pouze na hlasu. Pár si v hatmatilce natolik porozuměl, až se zdálo, že si "normálně" povídá, vášnivě se hádá, pobrukuje si při procházce či si vyznává lásku. K dokonalosti chyběl poslední tón, který by oba dali současně. Povedlo se. Jen místo zpěvu Bittová dýchla a McFerrin polknul.
Pozadu nezůstal ani Dan Bárta, s nímž si Američan zazpíval už v květnu 2008. Jejich společnou improvizaci rozesmátý McFerrin zakončil spokojeným zvoláním "yeah, yeah, yeah".
Ke zpívaným vtípkům, jimiž čerstvý šedesátník prošpikoval své vystoupení, přibylo i jedno heslo - Hrát (si). Pod něj se pohodlně vejde celá McFerrinova tvorba, obsahující prvky klasické hudby, jazzu, opery, r'n'b i popu.
"Když mi má učitelka hudby říkala 'hraj', poslechl jsem ji. Hraju. Tedy hraju si. Celý život. Ale žádné raz, dva, tři," vyzpíval své poselství až k sopránovým osmitisícovkám, jako by jím vysvětloval svou vášeň pro kombinování nejrůznějších žánrů, nad kterou někteří v sále kroutili hlavou. (Ano, i takoví lidé přišli.)
Kdo chce slyšet operu, nechť se zavrtá do rudých sedaček v sousedství pražského hlavního nádraží. Komu vyhovuje víc pop, může naladit kteroukoliv komerční frekvenci. Bobby McFerrin je zkrátka fenomenální v tom, co dělá, a jak přirozeně to svým fanouškům předkládá. Je čest být na každém jeho koncertě. Nebo dýchánku?
...
(Místo tří teček by správně mělo být citoslovce mlasknutí, kterým McFerrin zakončil svůj koncert.)
Bobby McFerrin
Hosté Iva Bittová, Dan Bárta a komorní pěvecký sbor sestavený speciálně pro koncerty Bobbyho McFerrina v Česku (sbomistr: Roger Treece, Lukáš Vasilek)
Praha, Kongresové centrum, 5. května 2010.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
