RECENZE: Bob Dylan mechem neobrostl. K dobrému koncertu hity nepotřebuje

Tohle byl koncert pro fajnšmekry. Bob Dylan je výjimkou z pravidla, že tzv. staří mistři už na koncertech nehrají nové písně, byť třeba i stále nahrávají alba, a publiku obvykle nabízejí své největší hity. Ty ve středu v pražské O2 Areně zazněly jen dva. Jako přídavky.

Bob Dylan | foto: CBS

Jak se předpokládalo, setlist Dylanova koncertu ani na minutu neuhnul z programů bezprostředně předcházejících koncertů v Německu a Rakousku. Tuto část svého Nekonečného turné věčně nevyzpytatelný písničkář evidentně věnuje těm, kteří mají dokonale zvládnutou malou násobilku dylanologie a pokročili do dalšího patra.

Bob Dylan

85 %

Praha, 02 Arena, 2. července 2014

pořádala agentura Live Nation

Šest písniček z posledního alba Tempest a po dvou z dalších pozdních desek Modern Times a Together Through Life vlastně přerušily jen dva songy z klasiky Blood On The Tracks, které lze považovat za relativně zažité, byť se na základních výběrech také neobjevují: Tangled Up In Blue a Simple Twist Of Fate. Zbytek koncertu byl výběrem zřejmě Dylanových oblíbených méně nápadných starších kousků.

Až teprve ve vytleskaném přídavku zazněla All Along The Watchtower, samozřejmě hitovka, kterou ale každý zná spíš od Jimiho Hendrixe, a jako úplné zamávání k odchodu Blowin' In The Wind, ve které Dylan nezůstal nic dlužen pověsti tvůrce, který je ochoten i své největší hity stále překopávat k nepoznání. Původně akustickokytarovou - proč to neříct - odrhovačku proměnil, sedě za klavírem, v celokapelové poloblues-pologospel postavené na minimalisticky opakované figuře.

Doprovázen svojí sehranou partou countrymanů tentokrát frontman usedal často ke klavíru, za kterým jsme jej ještě v Česku neviděli (při minulých návštěvách postával u elektrických kláves), na který hrál pro někoho možná až překvapivě k věci, a samozřejmě nechyběla ani foukací harmonika, po jejíchž sólech sklízel potlesk na otevřené scéně. Také pěvecky byl, v kontextu toho, jak jej známe za posledních dvacet let, ve velké formě.

Koncert se obešel bez jakýchkoli vizuálních atrakcí, vlastně jediné výraznější vybočení z decentního nasvícení, které navozovalo v hale až klubovou atmosféru, přišlo v předposlední písni regulérního bloku Soon After Midnight, kdy se pódium zahalilo do tmy a rozsvítilo desítkami bodů, evokujících hvězdnou oblohu.

Devátý koncert Boba Dylana v České republice (osm v Praze a jeden v Ostravě) byl bezesporu jedním z nejlepších. Možná nepotěšil ty, kteří čekali Like A Rolling Stone, Mr. Tambourine Man nebo Highway 61 Revisited - těch si mohli fanoušci dosytosti užít před čtyřmi lety. Tentokrát se představil jako umělec stále tvořící. Který - stejně jako onen valící se kámen - mechem neobrůstá.