Bob Brozman

Bob Brozman | foto: archiv

Bob Brozman hraje Doors jako v kuchyni

Už s druhým letošním albem se hlásí fenomenální americký "hráč na všechno, co má struny" Bob Brozman. Horká novinka nese název Post-Industrial Blues.

BOB BROZMAN: Post-Industrial Blues
Ruf/Classic
bobbrozman.com

Letos v létě přišel Brozman s albem Lumiére, kde si pod hlavičkou Bob Brozman Orchestra nahrál sám všechny instrumentální party a pomyslně projel se svými nástroji celý svět. To ostatně k povaze tohoto věčného hudebního cestovatele platí i v reálu.

Nové album opět po nějaké době představuje Brozmana v jeho nejvlastnější poloze, totiž jako víceméně bluesového písničkáře. I tentokrát si sám nahrál většinu nástrojů, mezi nimiž ovšem dominuje celokovová resofonická kytara, některé songy ale podpořila i dvojčlenná rytmika.

I mezi poměrně velmi schopnými muzikanty existuje předsudek, že resofonická kytara je sice zajímavý nástroj (zejména zvukově), má však poměrně úzké možnosti využití. Hrává se na něj obvykle dvěma způsoby: klasickým bluesovým ve stylu meziválečného Delta blues, nebo bývá kytara využívána pro dobarvení celkového soundu a jakýsi zvukomalebný "popis" tajemnosti, dálky, romantiky (tak ji používal třeba Mark Knopfler nebo Ry Cooder).

Poslech Boba Brozmana - prakticky kteréhokoli jeho alba, případně návštěva koncertu (na rozdíl od našich východních sousedů jsme v Čechách zatím neměli tu čest) - ovšem vyvede každého z tohoto omylu během pěti minut.

Invence, s jakou Brozman resofonickou kytaru (ale i další nástroje jako třeba banjo, havajskou kytaru nebo ukulele) používá, je obrovská a je násobena jeho úchvatnou hráčskou technikou, která ovšem na nahrávkách ani na vteřinu neupadá do samoúčelné exhibice (jak se, pravda, při koncertech i mistrovi Brozmanova formátu občas přiházívá).

Brozman se tentokrát představuje nejen jako výtečný hráč, ale i jako solidní autor, v pravém slova smyslu písničkář, což nebývalo u tohoto umělce, často hrajícího převzaté písně nebo instrumentálky, vždy zvykem. Pozitivní je žánrový přesah od všudypřítomného blues - třeba k jakémusi "paraspirituálu" Lonely Children.

Skutečnou perličkou skoro na závěr je pak - skutečně "post-industriální", jak název alba napovídá - pouličně, či spíš "kuchyňsky" rozbřinkaná coververze People Are Strange od The Doors, v níž se Brozman jako aranžér doslova vyřádil.

Album Post-Industrial Blues je vynikající ukázkou balancování mezi žánry - dokonale instrumentálně "vyfutrovaného", zvukově maximálně bohatého a pro naše středoevropské ucho zase ne úplně obvyklého. Proto stojí za zvýšenou pozornost.

Bob Brozman: Post-Industrial Blues
Ruf/Classic, 57:11
Hodnocení iDNES.cz: 90 %