Křtilo se především dvojDVD Live & Life, na jehož prvním disku je záznam koncertu z loňského března, druhý nosič je pak komentovanou videohistorií z dějin souboru. Zároveň s tímto kompletem vychází i audioCD, jež se obsahově kryje s většinou prvního, koncertního disku.
A do třetice všeho dobrého: pokřtěna byla i nová kniha hudebního publicisty Aleše Opekara The Matadors - Beatová aristokracie z Prahy. Ne, nejde o omyl - Matadors skutečně byli jakýmsi "semeništěm" Blue Effectu: sešli se zde totiž jeho zakladatelé, kytarista Radim Hladík a zpěvák Vladimír Mišík.
První část koncertu patřila tedy repertoáru Matadors, ovšem s "postmišíkovským" repertoárem, kdy byl frontmanem kapely Viktor Sodoma - v dobré formě všech zúčastněných (včetně původního klávesisty Jana F. Obermayera) zazněly písně z jediného alba kapely včetně největší lahůdky, coververze Dylanovy písně It´s All Over Now, Baby Blue.
Večer kupodivu nepokračoval chronologicky - raná fáze Blue Effectu byla (prozatím) přeskočena a na scénu jako další hosté k základní současné sestavě (v níž dnes hrají o generaci mladší hudebníci, než je neúnavný nositel tradice Radim Hladík) přišli zpěváci a klávesisté Lešek Semelka a Oldřich Veselý.
Několik desítek minut tedy patřilo repertoáru z artrockového období Blue Effectu (jenž se tehdy musel "skrývat" za jmény Modrý efekt či zkráceně M. efekt), jejichž jednoznačnou ozdobou byla Veselého verze lidové písně Ej padá, padá rosenka.
Teprve po tomto bloku došlo k návratu do roku 1968, kdy byl Blue Effect založen: na scénu vkráčel Vladimír Mišík (návštěvníci, kteří zachytili zpěvákovy pohybové obtíže během minulého roku, tento obrat k dobrému jistě ocenili) a zazpíval nejprve vlastní Špejchar Blues, posléze písně z počátků kapely včetně nejslavnějšího hitu Slunečný hrob.
Finální část koncertu pak patřila Blue Effectu v současné sestavě a se současným repertoárem, ve kterém si vedle Hladíka přichází na své především vynikající zpěvák Honza Křížek (jenž ostatně některé písně "přinesl do vínku" stávající sestavy už z minulého působiště v kapele Walk Choc Ice).
Zatímco se někteří z prošedivělých pamětnických fanoušků Blue Effectu očividně s omlazením zvuku kapely (jež výrazně více "funkuje" a "crossoveruje") nevyrovávají snadno, mladší část publika - jež rozhodně nebyla početně nepodstatná - si zřetelně přišla více na své něž při artrockových kompozicích.
Výměna generací v publiku Blue Effectu je evidentní. Příjemný je ale pohled na Radima Hladíka, který si hraní od začátku do konce užívá a radost ze skutečné živosti jeho kapely je z jeho hry i výrazu znát na míle daleko.
"Když jsem dneska ráno vstával, přemýšlel jsem, jestli dnešní večer pro mě bude spíš konec, nebo naopak začátek," řekl Hladík na předkoncertním setkání s novináři. Když po přídavku, beatlovském Ticket To Ride, do něhož se střihem a velmi vtipně přehoupla slavná instrumentálka Čajovna, odcházel do šatny, muselo mu být jasné, že "bé je správně".
