Jak jste se z činohry dostal k muzikálům? Šel jste na konkurz?
Je mi dodnes záhadou, jak na mě přišli. Muzikál jsem chtěl vyzkoušet. Ale netušil jsem, že to přijde tak záhy po tom, co jsem o tom snil. Prostě mi zavolal producent Michal Kocourek, jestli bych nechtěl hrát Štěpána v Krysařovi.
Sám jste ke zpěvu neinklinoval? Neměl jste třeba za studentských let kapelu?
Ne, nikdy, i když jsem si to přál. Na konzervatoři, během studia hudebně-dramatického oboru, jsem poprvé čichl ke zpěvu. Od té doby jsem si říkal, že bych jednou rád zkusil zpívat, ale bylo to jen takové malinké přání.
V Galileovi máte dokonce hlavní roli. Prý z toho máte trochu strach.
Aby ne. Zpěv je disciplína, kterou pořádně neumím. A ještě zpívat vedle takových hvězd, co se míhají v Kalichu. Krysař byl pokus a já myslel, že u něj zůstane. Ale na druhou stranu mě Landův muzikál bavil, protože se v něm sešel příjemný kolektiv lidí. Je úžasné dívat se jako dítě v televizi na Petru Janů a pak s ní zpívat v jednom divadle. Ve zpěvu na sobě musím pracovat, chodím do školy.
To zní, jako byste se chtěl věnovat už jen muzikálu.
To určitě ne. Ale rozhodně bych se chtěl zdokonalovat.
Máte větší trému než u činoherního představení?
Strašnou. V činohře se výpadky dají, když je člověk v dobré kondici, okecat. Ale úskalí muzikálu je v tom, že hudba jede, tu nikdo nezastaví. Pokud člověk něco vynechá nebo zapomene text, je v háji. Musí dělat lalala a rychle si vzpomenout.
Nebojíte se, že si účinkováním v muzikálech zavíráte dveře do vážné činohry?
Myslím si, že k herectví patří všestrannost. To tady bohužel není zakódované. Nedocenění jsou všestranní lidé, třeba Jiří Korn. Místo aby je režiséři oslavovali, vážili si toho, někteří dělají pravý opak. Jakmile někdo například moderuje, je pro ně „provařenej ksicht“. Co to je za termín „provařenej ksicht“? Venku je to berná mince. Jakmile je člověk vidět, a navíc něco umí, tak je to přece další plus! A tady se takovým lidem zavírají dveře. Já jsem rezignoval, protože vím, že jsem se provařil jako princ. Doufám, že za mě bude mluvit především práce. Jestli si mě někdo zaškatulkuje jako zpěváka, naopak mě potěší.
Jaký je v muzikálu prostor pro herecký výkon? Bude každý představitel Galilea jiný?
To rozsoudí diváci, kdo komu bude milejší. Muzikál je třeba brát jako celek. Pro mě bylo těžké skousnout, že se v jedné písničce klidně odehraje skoro celý život postavy. Když jsem viděl poprvé muzikálového Hamleta, dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal. Jsem zvyklý na činohru, mám „nemocné oči“. Při vnímání příběhu, který notoricky znám, mi chybělo mnoho spojitostí.
Před lety jste se rozhodoval mezi angažmá v Národním divadle a v Divadle ABC. Vybral jste si ABC. Přemýšlel jste, jakým směrem by šla vaše cesta, kdybyste zvolil ND?
Moc jsem se nerozhodoval, protože jsem slíbil, že půjdu s úspěšným mosteckým představením D'Artagnana do ABC. Připadalo by mi divné slíbit něco tak zásadního a pak říci: Jděte do háje, já si jdu do Národního divadla hrát na hvězdu. Ale je pravda, že mě i poté mockrát do Národního lanařili. Časem jsem poznal, že vztahy v divadlech jsou všude stejné a že je osvobozující nezabývat se interními problémy. Je milejší jen přijít a s radostí udělat svou práci.
Takže do stálého angažmá už byste nešel?
Mám tendenci někam patřit a strašně rád bych někdy, možná v pozdějším věku, patřil do Národního divadla. I když se to tak dnes nepociťuje, pro mě je Národní v skrytu duše pořád ta nejvyšší meta.
Když jste začínal, kritika vás pokládala za velký, především dramatický talent. Vaše cesta však vedla jinam. Nelitujete, že jste přišel o ty Romey, které byste v Národním možná hrál?
Otázka je, jestli bych je hrál. Spousta lidí tam šla s nadrženou hereckou vizí, že budou hrát velké role. A pak si třeba za tři roky nezahráli ani ň. Roličky posledních vojáků a sluhů, to v mladém věku člověka hrozně raní. Přestane mít chuť dělat velké divadlo, které si vysnil. Tohle jsem věděl a bál jsem se toho. Ale dnes mě mrzí, že jsem si vůbec neužil vážnějších her, tragédií. Hraji hlavně komedie, konverzačky. I v Národním divadle - sice Shakespeara, ale stejně komedie. Jednu vážnější úlohu mám v Divadle v Celetné v Richardu III. V Ábíčku hraji jedinou vážnou věc, Červený a černý - jsou tam krásná, dramatická místa a je jich hodně. Pro mě je taková role úžasná změna. Ale publikum Abíčka není zvyklé chodit na vážné tituly. Public relations divadla, nebo ten, kdo to má na starosti, navíc tuhle věc neumí dobře prodat. Já si totiž myslím, že Červený a černý není špatné představení. O to hůř to snáším.
Říká se, že máte rád ruské klasiky.
Nikdy jsem jich moc nenahrál. Rusy bych přirovnal v hloubce postav k autorům, jako jsou Eugene O'Neel nebo Tennesee Williams. Jejich figury jsou pravdivé. Třeba O'Neelova Farma pod jilmy - to je přenádherný text, a moc se nehraje. To bych si třeba rád zahrál.
Kvůli roli zdokonalujete například fyzickou kondici. Byl byste ochoten třeba ztloustnout, zošklivět?
Pokud by role byla pěkná? Stoprocentně. A vůbec bych se toho nebál. Bral bych to jako samozřejmost.
Jaký jste typ herce? Diskutujete, nebo naopak plníte režisérovu představu?
Jak kdy. Záleží na tom, o jakou hru jde, s jakým režisérem se setkám. Jestli ho znám, jak pracuje, s čím přijde, jestli ví, co chce. Tomu se přizpůsobuji. Když jsem nucen vymýšlet si sám, protože mi k roli nic neřekne, tak jsem naštvaný. Někteří režiséři zase navodí atmosféru, která mě pobízí, aby ze mě padaly nápady.
Říká se, že člověku nestačí jen talent, ale musí mít dávku štěstí, aby si ho všimla kritika, dostal se z oblasti do centra. Co bylo tím šťastným momentem u vás?
Těžko říci. Za člověka musí především mluvit jeho práce. Na mě se jeli podívat z Národního divadla, když jsme s představením byli zrovna na zájezdu, až v Chebu. Já jsem se vždycky snažil přistupovat k věcem poctivě, připravovat se, nevyprdnout se na to. Ke štěstí je třeba i píle. A hlavně mi šlo, možná naivně, o divadlo.
Takže tím šťastným okamžikem bylo, že se na vás přijeli podívat až do Chebu?
Asi. Možná i to, že jsem s dnes již nežijícím Pavlem Pecháčkem dělal Amadea. To bylo představení, které jsem miloval. A tam jsem zažil něco, co asi nepochopí, kdo to neprožil: moment dokonalého štěstí. V Amadeovi se mi to stalo poprvé. Nevím, jestli je to tím, že se najednou dokonale ztotožníte s postavou. Nikdo to neumí vysvětlit, ani lidé, co to poznali. Jde o zvláštně krásný pocit a trvá setinu sekundy. Potom se ho člověk snaží uměle navodit a pohoří, protože to spojení nefunguje. Naopak je na jevišti trapný. Ale pořád ten okamžik hledá. Jednou za čas přijde, většinou nečekaně.
Když nemáte vážné role na scéně, určitou příležitost skýtá rozhlas.
Tam jsem dělal pár moc hezkých věcí. Dramatickou klasiku. Těžká, ale krásná práce. Naposledy jsem pracoval s Markétou Jahodovou na Bouři. Tam byly taky zpěvy, ale naprosto šílené. Na to v životě nezapomenu, protože jsem se s nimi trápil.
Rozhlas a film jsou jedněmi z mála možností, kdy herec může svůj výkon zhodnotit z odstupu. Pozná herec na jevišti, jestli je dobrý?
Jsou takové herecké paradoxy, že když má člověk většinou pocit, že je geniální, tak kamarád, co sedí v hledišti, mu pak řekne „vole, cos to tam dělal?“ Není to však pravidlo. Někdy, když je dobré publikum a člověk do toho moc nešlape a nepodbízí se, tak cítí, že to funguje. U dramatických rolí se stává, že se na tu setinu sekundy najednou vidíte a cítíte, že s vámi drží celé hlediště. A to je nádherné.
Filip Blažek. |