Cats platí za nejnáročnější muzikál. Co bylo pro vás při oblékání kočičího kožichu nejtěžší?
Asi stáří. Grizabella je opuštěná, nemocná a stará kočka, která bloudí ulicemi a cítí v sobě velké prázdno. Chce někam patřit, ale nedaří se jí to. Odehrát a odzpívat tento part není jednoduché. Mám vůči tomuto dílu velkou pokoru, netušila jsem, kolik je v něm lidskosti a moudrosti.
Studovala jste kočičí chování?
Začala jsem víc pozorovat kočky, které jsem potkávala, dívala jsem se, jakou mají mimiku, jak se pohybují. Choreograf Pavel Strouhal s námi denně procvičoval kočičí gesta, ale při práci samé stejně vycházím spíše ze své představivosti.
Cats vznikly podle komplikované předlohy T. S. Eliota. Čím si podle vás získaly tak obrovský celosvětový úspěch?
Není v nich nic, co by nudilo. Je to skvostný příběh s výbornou muzikou i texty. Těžké taneční, pěvecké a herecké představení, které pokud se předvede tak, jak má být, nepotřebuje berličky k úspěchu. Všude ve světě se traduje, že kdo hrál v Cats, může říkat, že definitivně vstoupil do světa pravého muzikálu.
Píseň Memory nazpívala řada hvězd. Lze v této písni najít ještě osobní interpretaci?
Nerada přirovnávám kohokoli k čemukoli. Když jsem zkoušela My Fair Lady, denně jsem odpovídala na otázku: Budete lepší než Hepburnová? Jak jsem mohla vědět, jaká budu? O tom přece rozhodují diváci, a ti sledují celé dílo, nejen mě. Tak tomu bude i v případě Cats. To dílo je krásné jako celek, je to hodinový stroj se spoustou koleček, která musí dobře fungovat. A já jsem jen jedno kolečko.
V inscenaci se šplhá po výškách, vy vystoupáte dokonce až na střechu...
Kupodivu mám větší strach na začátku, kdy lezu na trám a jsem nad hlavami lidí. To mě napadá, co by se stalo, kdyby… Člověk si musí dávat pozor na to, kam šlape, a být ve střehu - přesně jako kočky, protože nejen já, ale také mí kolegové předvádějí ve výškách neuvěřitelné kousky.
