Tohle zázemí na ní zanechalo stopy. Nevlastní otec hrál v různých kapelách na kytaru a byl znalcem Hendrixe a Claptona. Prarodiče měli sbírku jazzových desek. A matka ji v pěti letech poslala do hudební školy, aby se učila na klavír a flétnu. V pubertě z ní byla punkerka, předtím prošla kariérou Darinky Rolincové. Když začala v deseti letech zpívat, její rockerští rodiče s ní natočili album lidovek, které se na ostrově prý dobře prodávalo. Matka dokonce navrhla obal.
S punkem se jí poprvé podařilo překonat islandskou izolaci. Její skupina KUKI vydala u nezávislé anglické anarchistické gramofirmičky dvě alba. KUKI, kteří si tím vybudovali v Anglii určité zázemí, se pak přeměnili v Sugarcubes, v celém světě známou alternativní kapelu přelomu 80. a 90. let. Björk (příjmení Gudmundsdóttirová přestala používat) se v kapele naučila kolektivní práci, která se stala její hlavní devízou i v první fázi sólové dráhy. Björk si umí vybírat kreativní spolupracovníky.
Zatímco populární Sugarcubes hráli kytarový rock, samostatná kariéra Björk je ovlivněna především elektronickou hudbou. Hudebnice, která se od čtrnácti nechává inspirovat svým bývalým učitelem hudby Asmundurem Janssonem, je eklektička. Její alba Debut a Post byla inspirována amalgámem jamajské, africké a indické hudby, která v polovině 90. let hýbala Londýnem. Pak propadla kouzlu trip hopu - žánru založeného na primitivní jamajské elektronické hudbě přenesené do světa moderních technologií; Björk se ovšem nevyhýbá ani prvkům folku. Nejznámější představitel trip hopu, brightonský muzikant Tricky, se na nějakou dobu stal její velkou inspirací. Není to hudba, která chytí na první poslech. Je v ní hodně ponuré nálady a nadreálných tajemství, severské mytologie a s každou další deskou se víc a víc zdálo, jako kdyby její písně byly čím dál méně uchopitelné. Tenhle trend završilo před čtyřmi roky album Homogenic nahrané s elektronickou rytmikou a smyčcovým oktetem; tady se přímo zdá, že hudba protéká mezi prsty.
I právě vycházející deska Vespertine má v sobě cosi z atmosféry nočních můr. Je pokračováním cesty k nově se rodícímu žánru elektronické komorní hudby na hranicích mezi takzvanou vážnou hudbou a rockem, z něhož se sype křehká drť zvuků harfy, celesty, clavichordu i konkrétních zvuků. Björk tvrdí, že na něm poprvé tvořila jádro svého alba sama, bez pomoci jiných kreativních osobností, uzavřena v osamělé horské chatě na rodném Islandu.
Skoro šestatřicetiletá Björk vypadá jako Alenka v říši divů. I když je drobná jako odrostlé dítě, jako člověk má daleko do éterické hudby svých desek. Ti, kdo pamatují koncert Sugar- cubes v Praze na začátku devadesátých let, si připomenou její smysl pro absurdní humor a bezprostřednost.
Připomíná silné osobnosti, jakými byli v 70. letech David Bowie nebo třeba Polák Czeslaw Niemen - ti se opřeni o svou popularitu nebáli jít proti vkusu veřejnosti a nakonec ji strhnout sebou. Není to určitě snadné. Když loni vydala album Selmasongs, jež doprovázelo její filmový debut Dancer In The Dark o slepnoucí české emigrantce Selmě Ježkové, setkala se u části kritiky s těžkým nepochopením. Pokrčila nad tím rameny. Dělat věci pořád jinak je prý přece její umělecká povinnost. O tom, co přežije nebo nepřežije, stejně nakonec rozhodne čas.
S punkem se jí poprvé podařilo překonat islandskou izolaci. Její skupina KUKI vydala u nezávislé anglické anarchistické gramofirmičky dvě alba. KUKI, kteří si tím vybudovali v Anglii určité zázemí, se pak přeměnili v Sugarcubes, v celém světě známou alternativní kapelu přelomu 80. a 90. let. Björk (příjmení Gudmundsdóttirová přestala používat) se v kapele naučila kolektivní práci, která se stala její hlavní devízou i v první fázi sólové dráhy. Björk si umí vybírat kreativní spolupracovníky.
Zatímco populární Sugarcubes hráli kytarový rock, samostatná kariéra Björk je ovlivněna především elektronickou hudbou. Hudebnice, která se od čtrnácti nechává inspirovat svým bývalým učitelem hudby Asmundurem Janssonem, je eklektička. Její alba Debut a Post byla inspirována amalgámem jamajské, africké a indické hudby, která v polovině 90. let hýbala Londýnem. Pak propadla kouzlu trip hopu - žánru založeného na primitivní jamajské elektronické hudbě přenesené do světa moderních technologií; Björk se ovšem nevyhýbá ani prvkům folku. Nejznámější představitel trip hopu, brightonský muzikant Tricky, se na nějakou dobu stal její velkou inspirací. Není to hudba, která chytí na první poslech. Je v ní hodně ponuré nálady a nadreálných tajemství, severské mytologie a s každou další deskou se víc a víc zdálo, jako kdyby její písně byly čím dál méně uchopitelné. Tenhle trend završilo před čtyřmi roky album Homogenic nahrané s elektronickou rytmikou a smyčcovým oktetem; tady se přímo zdá, že hudba protéká mezi prsty.
|
Recenzi desky Vespertine čtěte ZDE. |
Skoro šestatřicetiletá Björk vypadá jako Alenka v říši divů. I když je drobná jako odrostlé dítě, jako člověk má daleko do éterické hudby svých desek. Ti, kdo pamatují koncert Sugar- cubes v Praze na začátku devadesátých let, si připomenou její smysl pro absurdní humor a bezprostřednost.
Připomíná silné osobnosti, jakými byli v 70. letech David Bowie nebo třeba Polák Czeslaw Niemen - ti se opřeni o svou popularitu nebáli jít proti vkusu veřejnosti a nakonec ji strhnout sebou. Není to určitě snadné. Když loni vydala album Selmasongs, jež doprovázelo její filmový debut Dancer In The Dark o slepnoucí české emigrantce Selmě Ježkové, setkala se u části kritiky s těžkým nepochopením. Pokrčila nad tím rameny. Dělat věci pořád jinak je prý přece její umělecká povinnost. O tom, co přežije nebo nepřežije, stejně nakonec rozhodne čas.
