Šéf Virtualu Pavel Dvořák si položil tři otázky. Na dvě první - zda je spokojen se současným stavem dabingu a zda chce opustit, co dvacet let budoval - si odpověděl: Ne. Třetí otázka zněla - Chci něco udělat, aby se to změnilo? Řekl si: Ano. Začal s agenturou jednat o znění smlouvy, místo ultimativních vět hledali rozumnou dohodu, a když ji našli, podepsal.
"Zastupovaní herci jsou pro nás cenově čitelnější. Až bude mít agentura hotovou on-line verzi, postačí produkci zadat jméno, typ projektu a vyjede vám hercova cena za repliku a minimální honorář. To je objektivnější způsob odměňování než za hodinu. Ale pracujeme i s herci mimo agenturu, obsazení u nás navrhuje režisér," ujišťuje šéf studia s mezinárodní pověstí.
Mimo jiné dělá dabing filmových disneyovek, což znamená nároky na špičkovou kvalitu, jednání a schvalování až do amerického Burbanku.
"O agentuře jsem zahraničí informoval s předstihem. Teď pracujeme na druhém projektu od podpisu smlouvy a nemáme zatím důvod zvyšovat cenové požadavky," dokazuje, že to jde. "Není to odborářský boj za honoráře, ale stanovení cenové hladiny, pod níž už se nedá kvalitně vyrábět," míní.
Výhrůžky jiných studií, že "nestydaté" nároky rebelujících herců zveřejní, šéfa Virtualu jen pobaví. "Nejde o horentní sumy, když má opravdu špičkový herec za hlavní roli filmu deset tisíc, je to výjimka. Navíc se bavíme o kulturním významu naší dabingové školy, o uměleckém vkladu a autorských právech k neomezenému vysílání. Platí to o hercích, ale i překladatelích, úpravcích, režisérech."
Dvořák uvádí příklad z praxe: "Když zpěvák za refrén k reklamě, který nazpívá za čtvrt hodiny, dostane sto dvacet tisíc, může mě to pohoršovat, ale to je čistý obchod, poptávka-nabídka. Když herci nabídnou nedůstojný honorář - ber, nebo to vezme kolega, není to tržní princip, ale špína."
Také Virtual už pod cenovým tlakem přišel o zakázky. Dětské televizní série, které dabovali léta, převzal jiný prostředník. "Dal tak nehoráznou nabídku, že jsme na ni nemohli přistoupit. Druhý den vyjednávání s londýnským úředníkem jsme se od herců dozvěděli, že k natáčení dalších dílů jim už volají z jiného českého studia. Ale herci se tehdy vzepřeli, ono kačera Donalda či myšáka Mickeyho nemůžete jen tak přeobsadit, takže roztočené věci se nakonec dodělaly u nás. A některé televizní projekty se k nám zase začínají vracet."
Nehorázná nabídka obnášela osmnáct liber za hodinu televizního mixu; obdobné britské studio má sto šedesát liber. "Dělají z nás banánovou republiku," líčí Dvořák. Ale právě tomu nahrávají "garážová studia", jak v branži říkají rychlodabingové konkurenci. "Úředník je placen za snižování nákladů; vždy se najdou žluťáci, co se mu nabídnou pod cenou. Pak jiní, co jdou ještě níž, a v té spirále se dabing pohybuje pár let. Výsledky slyšíte v televizi denně, snad peoplemetry jednou zachytí, že to lidé zhnuseně vypínají, a někomu dojde, proč by tam vkládal reklamu.“
Přesto je optimista. "Smlouvu s agenturou jsme podepsali první, ale nezůstaneme jediní. Renomovaná studia s kolegy, kterých si vážím, také brzy pochopí, že už nelze strkat hlavu do písku. Protože až i jim garážníci seberou zakázky bude pozdě."
