RECENZE: Bez ZZ Top za zády odložil Billy Gibbons černé brýle

Když si zadáte jméno Billy Gibbons do jakéhokoli vyhledávače fotografií, na jeden snímek frontmana ZZ Top bez černých brýlí vyjde tak zhruba deset, ve kterých se jimi maskuje. To, že na obalu svého prvního sólového alba Perfectamundo ikonické raybany odložil, o lecčems svědčí.

Billy Gibbons (obal alba)

Tón a zvuk kytary jednoho z nejnezaměnitelnějších aktivních amerických hráčů samozřejmě poznáte od první vteřiny. Úvodní písnička Got Love If You Want It je ale jinak jak od Carlose Santany, postavená na latinském rytmu a zvuku perkusí. To, že tyhle rytmy, zvuky bubínků a chřestítek, a navíc zvuk varhan hammond B3 budou pro album naprosto klíčové, v tuhle chvíli ještě nevíte. Ale je to tak.

Perfectamundo

80 %

Billy Gibbons

Concorde 2015

S takovými rytmy si sice ZZ Top tu a tam taky zahrávali, ale nikdy ne v takové míře. Gibbons tady vlastně vzpomíná na dobu, kdy byl ve druhé polovině 60. let jako muzikantské ucho žákem legendárního perkusisty Tita Puenteho, který jej zasvětil do tajemství hry na všechna ta konga, bonga, timbales či maracas.

Billy Gibbons

Přitom Gibbons i v tomhle kontextu zůstává Gibbonsem. Nejen kytarou, jak už bylo řečeno, ta je bez diskusí, a pochopitelně hrubým hlasem, ale i tex-mex mixem angličtiny a španělštiny nejen v kontextu alba, ale i některých jednotlivých textů.

A nebyl by to Gibbons, aby nemixoval taky staré s novým. Tedy bluesové formy a výraz (včetně jedné z největších bluesových odrhovaček Baby Please Don’t Go) s elektronikou: jejím chrčením, zurčením či robotickým rytmickým tepem.

Billy Gibbons

Album Perfectamundo samozřejmě není žádný přelom nebo avantgarda. Je to souběh jistot. Ale zároveň je to jiný a hlavně nesmírně svěží pohled na klasika, veterána, od kterého jsme v jeho pětašedesáti asi málokdo čekali potřebu sólově debutovat. Teď, po odložení brýlí, vidíme, že se ta jeho očka nad sáhodlouhým zrzavým plnovousem pořád ještě šibalsky lesknou.