Byl úterní podvečer a dívka stála mezi hloučky fanynek, které se dožadovaly vstupu do pražského klubu Futurum.
Ctitelky byly hlučnější než dívka s heslem, skandovaly: Pusťte nás dovnitř! nebo My chceme Tokio Hotel! Některé si nalíčily tváře do podoby chladného ženo-muže Billa Kaulitze, jiné si napsaly na čelo jeho jméno nebo také jméno Billova bratra Toma.
Ty dívky byly malým vzorkem nadšení, které čeká jakékoli město, až tam skupina přijede. A Praha by se prý mohla dočkat do konce tohoto roku.
Když fanynky společně zaječely, ucpávali si uši i drsní muži z přepočetné ochranky, kteří budovu klubu uzavřeli tak těsně, jako kdyby čekali příjezd samotného prezidenta.
Přitom nešlo o regulérní koncert. Kapela Tokio Hotel se přijela ukázat lidem z hudební branže a předvést se dvěma stovkám vybraných fanynek, které vyhrály vstupenky v soutěžích.
Byl dovezen kompletní zvukový aparát a všichni samozřejmě stáli o to, aby Tokio Hotel hráli co nejdéle. Kapela měla jiné představy. Dala publiku okoštovat pouhých pět písní včetně hitů Schrei nebo Durch Den Monsum a zmizela v zákulisí.
Fanynky si minikoncert prožily jako v transu. Byla to pro ně malá mše, při které nezáleželo na jednoduchém rocku, předvedeném na úrovni vcelku solidní živé kapely.
Jejich knězem byl charizmatický Bill Kaulitz a jeho pomocníkem bratr Tom, který se dramaticky opíral do kytary. K oběma šestnáctiletým vrstevníkům směřovaly všechny vzkazy, gesta, výkřiky Bille! nebo Tome! Jim mávaly všechny dívčí ruce, ve kterých ovšem neplály romantické zapalovače.
Tenhle zastaralý efekt by patřil spíše matkám dnešních fanynek, pokud jim kdysi nějaká kapela zahrála ploužák.
V rukách dívek, které milují Tokio Hotel, neustále svítily displeje digitálních fotoaparátů a mobilů. Internetová generace je stejně romantická jako předchozí, ovšem své zážitky už dokáže přenášet pomocí internetu.
Spousta dívek se těšila, až po koncertu usednou ke klávesnici počítače, vloží čerstvé fotky do mailů a podělí se s ostatními o zážitky ze setkání s kapelou Tokio Hotel.
Jedině dívka, která si přinesla heslo Ich liebe dich, Bill, netřeštila. Stála těsně u pódia a trpělivě držela nad hlavou papír s vyznáním. Kdo ví, třeba si ho Bill všiml.
