Bílá: Jsem tvrdá skoro jako chlap

16. října 2003 13:54

Opět je na vrcholu Lucie Bílá vydala po čtyřech letech album, a to něco znamená - na jeho křest přišel i prezident Václav Klaus. Zpěvačka hned dostala platinové album za pětadvacet tisíc prodaných kousků. Je rozlítaná jako nikdy, protože pracuje na dvou muzikálech, ale na rozhovor přesto přišla první. S velkým tmavohnědým křížem na prsou. Začali jsme i bez druhé pozvané dámy, textařky Gábiny Osvaldové.

Než se objeví Gábina Osvaldová, zjistím si, jaký spolu máte vztah. Jestli jste jen zpěvačka a textařka, anebo dvě kamarádky, které se výborně znají. Otázka první...
Počkejte...

... nebojte, nebude to těžké. Jaká byla první skladba, kterou kdy Gábina otextovala?
Miss Moskva. Ta se mi moc líbila, najednou to bylo něco jiného. Gábininy texty nad vším ční - ona nechodí kolem horké kaše, a když ji něco naštve, umí to do nich napsat, což mi vyhovuje. Ale...

...ještě druhou otázku. Víte, kolik dabovala erotických filmů?
Tak to teda nevím. Ani nevím, že je dabovala, ale určitě to dělala dobře. Jenže mám špatnou zprávu - ona dnes nepřijde. Má devětatřicítky teploty.

Aha, takže premiéra se ruší. Jinak ty filmy namluvila tři. Lucie, vzpomenete si ještě, kdy jste ji a jejího muže, skladatele Ondřeje Soukupa, viděla prvně?
O Ondřejovi jsem věděla už dávno - v osmdesátých letech hrál v Pražském výběru. Mimochodem nedávno jsem zjistila, že někteří herci z našeho muzikálu to nevědí! Jsou často o dost mladší... No a okolo devadesátého roku jsem s Ondřejem začala dělat scénickou muziku.

Jak tenkrát počátky vaší spolupráce vypadaly?
Mě strašně bavil jejich krásný byt na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde bylo malinkaté studio - taková nudle, kde jsem na metru čtverečním hrozně křičela. Bylo to období, kdy jsem měla strašně dlouhé vlasy a na krku dvanáct křížů, které jsem si radši vždycky sundávala, aby to ve studiu nechrastilo. Nosila jsem krásné, ale malinké boty; Ondra mi je vždycky musel zout, takže Gábina zuřila: Ona přijde, rozvěsí tady ty svoje řetězy, ještě se nechá od mýho mužskýho zouvat... Ale já jsem jiné neměla. A Ondřej mě vždycky uměl hrozně dobře vyprovokovat - to bylo, jako když fotograf řekne manekýnce: Sluší ti to - a ona se teprve pak uvolní a předvede... Prostě se taky držel přísloví "pochval mě za něco, co neumím, a já se to hrozně rychle naučím", což na mě platilo.

Kdy začala spolupracovat i Gábina?
S tou jsem začala víc dělat při filmu Requiem pro panenku, kde vznikla stejnojmenná písnička. A ta byla zlomová stejně jako dávno předtím můj úplně první hit Neposlušné tenisky, na který bych radši zapomněla. Ale Requiem, to byla bomba. Ondra ho pustil někde v rádiu a druhý den nám dalo nabídku asi pět firem.

Ty dva jste tenkrát považovala za nedotknutelné autority?
Často jsem křičela, že je na mě Ondra moc klávesovej, a on zase, že já jsem zbytečně kytarová. Opravdu jsem vyznávala ten svůj metal, a když jsem nekřičela, tak jsem měla pocit, že to není zpěv. Ale nakonec jsme jednu nabídku vzali a vznikla nádherná deska Missariel. Tenkrát totiž proběhlo něco nádherného - byli jsme plní krásných emocí i trápení a... nechce se mi říct to slovo, ale byla to nadrženost na písničky.

Často zdůrazňujete, jak je pro vás textařka důležitá. A já zase říkám - a co jako? Píše výborně, ale kdybyste si vybrala třeba Michala Horáčka, nebylo by to o nic horší.
Udělali už jsme s Michalem pár písniček, jenže on je příliš vázaný na Hapku. I když přiznávám, že asi před rokem jsem za nimi přišla s tím, že jestli teď už shniju bez desky, nápadů a možnosti si zazpívat, tak to bude jejich vina, protože mě v tom nechali. Ale o týden později jsem stejně zase zašla ke Gábině a Ondrovi, s sebou dvě flašky červenýho, a řekla jim něco podobného: Už toho mám dost, proč mě necháte? Přece víte, že to v sobě mám, tak proč mi nepřipravíte horu materiálu, do kterého bych se pustila? A druhý den jsme šli do studia.

Nikdy jste neměla pocit, že je nějaký text příliš ostrý a vy už se s ním nemůžete ztotožnit?
Podle mě ještě Gábina nepřestřelila. Vytržena ze souvislosti zní její slova často tvrdě, ale jako celek to je správné - když jdou v textu kluk s holkou opilí Prahou někam k vodě, aby si řekli, že se mají rádi, a někde nad nimi je snad i ta socha opilá, tak ona tu situaci umí ještě dobarvit. Praha je prostě taková, že se najednou z dálky ozve opilcův hlas: Krávo, miluju tě. Mně se ta přímočarost líbí. A proto obdivuju Dana Landu, který jde rovnou na věc, umí pojmenovat problém a vtáhnout vás do děje... Ale Dan, to je opravdu pánská jízda.

Lucie Bílá

Slavná žena, o které se dnes mluví víc než kdy jindy, vydala až nečekaně zajímavou desku Jampadampa a dokončuje práci na muzikálu Excalibur, který má premiéru 3. listopadu. Narodila se 7. dubna 1966 jako Hana Zaňáková ve středočeských Otvovicích. Vyučila se dámskou krejčovou, zpěv studovala v Lidové škole umění. Začínala zpívat s kapelami Rock-Automat a Arakain. Na počátku devadesátých let se proslavila v muzikálu Bídníci, a hlavně první sólovou deskou Missariel. Stále pracuje s týmem Ondřej Soukup - Gabriela Osvaldová. Lucie Bílá žije se svým osmiletým synem Filipem, zato už bez manžela Stanislava Penka, kterého si nečekaně vzala loni v dubnu.

No, vaše textařka je někdy taky tvrdá.
Umí oslovit toho chlapa ve mě, protože - jak říkal pan Menšík - na tohle povolání musí být i ženská chlap, a já jsem. Gábina tomu chlapovi ve mně dává slovník, který potřebuju, protože jsem i v reálu taková. Když mě něco naštve...

Tak?
Tuhle jsem se někomu nemohla dovolat, tak jsem vzala telefon, praštila s ním o zeď a pak ještě prokousla displej.

Buď já, nebo Švorcová

Vystihnou Gábininy texty opravdu přesně to, co vás baví, zajímá nebo rmoutí? Jste přece jen o dost mladší...
Ona mluví o mých problémech, ale dost často i o tom, co trápí ji samotnou. Já jsem její pusou a ona je mými slovy.

Přesto - z vašich úst nezní moc věrohodně píseň, v níž jste kolem skupinky popíjejících a vyhulujících teenagerů a říkáte si: Ne, nelehnu si na trávu/ nedám si ruce za hlavu/ já už jsem jiná a to není fér/ a připadám si jako voyeur... Myslím, že zrovna vy byste si k těm týpkům uměla přisednout.
Tak právě u téhle skladby si myslím, že se ke mně hodí. Léto jsem trávila s partou mladých u nás v Otvovicích a oni mi taky řekli "dobrý den", když jsem za nima poprvé přišla. A zatímco holky z téhle bandy si jdou před zábavou udělat melíry, já už si obarvuju šediny.

Ale rozumíte si.
Prázdniny to byly krásné, jenže musela jsem se probudit zpátky do reality, i když se mi moc nechtělo. Musela jsem si říct: To už se tě netýká, buď zodpovědná. Oni ještě pořád mají rodiče, kteří za ně platí účty, oni neřeší bydlení a školu svých synů. Každý víkend chodí na diskotéky a já jim přeju, aby to vydrželo co nejdýl, ráda jsem si to po letech vyzkoušela s nimi. Ale zase jsem zpátky. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří jsou na mě závislí, a řeším dost věcí, které za mě nikdo neudělá.

Cítíte někdy ten rozdíl? Gábina se pohybovala odmala mezi umělci a intelektuály, což se o vás - kdysi švadlence - říct nedá.
Hezky jsme si to rozdělily - ona je intelektuálka a já jsem příroda, takové zvířátko. Kdybychom byly obě intošky, tak se asi zabijeme. Snad proto je mi fajn třeba i s panem prezidentem, ten je taky jiný než já - pragmatik. Řekla jsem mu šest vtipů a on se ani jednomu nesmál...

Diskutujete o politice se svým týmem, tedy hlavně s Gábinou Osvaldovou a Ondřejem Soukupem, často?
Nebavíme se o tom. Já politice ani nerozumím a nejsem politolog, který by ji musel rozebírat. Řídím se jen intuicí.

Všímal jsem si vás minulý týden při křtu nového alba - přišel pan prezident a vy jste se rozzářila. To ostatní autoři desky výraz ve tvářích moc nezměnili.
K tomu můžu říct jen to, že v tu chvíli nepřišel prezident, ale člověk, kterého mám ráda a nikdy mě nezklame. Možná přítel. Kdykoli se kolem mě něco děje, tak on první se ozve, jestli něco nepotřebuju a jestli mi může být platný. Nikdy jsem toho nevyužila, ale i za tu krátkou esemesku 'Lucie, je všechno v pořádku?' jsem vděčná.

Jakou cestou se zve prezident na křest desky? To se v obálce pošle oficiální pozvánka na Pražský hrad?
Oficiálně se pošle esemeska.

Takhle jste zvala i sociálního demokrata Pavla Dostála?
Posílala jsem jen jednu zprávu, jinak jsem to moc neřešila. Pozvala jsem svoji rodinu, nejlepší kamarádku, kolegy z muzikálu Excalibur, ale jinak to zařizovala firma, protože všechno se stíhat nedá. Vždyť já přes den zkouším a navečer jezdím do Bratislavy hrát Johanku z Arku... Ale mně to vyhovuje. Mám jedno z nejhezčích pracovních období, na které asi nezapomenu.

Ještě jednou k politice - minulý týden byla v televizi Zpověď Jiřiny Švorcové, socialistické Ženy za pultem, a vy jste v ní měla průvodní slovo. Dokážete takové lidi pochopit?
Ne. Nedokážu. Já v těch dokumentech nehraju jinou roli než člověka, který jimi provází, nic nehodnotím. Neříkám, jestli se bratři Mašínové chovali správně, a nekomentovala bych ani paní Švorcovou, ale ona je s komunismem tak strašně spojená... A ani na vteřinu nepřizná, že to byl omyl.

Takže ruku byste jí nepodala?
Když měla být tisková konference, těšila jsem se - jsem na tuhle práci pyšná, baví mě, seznámila jsem se při ní s úžasnými lidmi... Ale na letáčku bylo napsáno, že se konference zúčastní Lucie Bílá, Jiřina Švorcová a další. Ve mně úplně zatrnulo. Nechci nikomu ublížit, ale skutečně jsou lidi, se kterými se potkat nepotřebuju. Takže paní Švorcová na té tiskovce prostě nebyla. Je mi jí líto, protože to musí mít v životě těžké, ale řekla jsem, že buď ona, nebo já. Protože ten její režim fakt strašně moc ubližoval. Byl odpornej a nenávidím ho.

Ze samoty smutná nejsem

Víte, jak Gábina Osvaldová zareagovala, když za ní přišel její syn, středoškolák, že chce peníze na trochu marihuany?
To nevím.

Jak byste se zachovala vy?
Dneska přišel můj Filípek, že si musí postavit na hlavě kohouta, a babička lomila rukama, což ale není tak vážné jako ta marihuana. A fakt nevím, jak bych na takovou prosbu zareagovala, asi bych mu ukázala pár příkladů, jak může braní drog dopadnout. A bála bych se. Jenže on je celej já a stejně bude věci řídit podle sebe a sám zjišťovat, kde je pravda. I přesto, že spolu máme neuvěřitelně přátelský vztah, si bude myslet, že je pupek světa, všechno ví nejlíp a rodiče jsou hloupí.

Gábina synátorovi peníze nedala, ale zasadila s ním na záhonku semínka...
Já jsem taky Filípkovi toho kohouta načesala.

Aby to nevypadalo, že je vaše muzikantské trio naprosto sehrané a nerozlučné, připomenu jednu loňskou událost - vaše společné dílo, Johanku z Arku, uvedl festival v Cardiffu. Prý je to velká čest, nicméně vy jste do Walesu zpívat neletěla a Soukup s Osvaldovou se dost zlobili... Nechápali, že dáváte přednost jiné akci - představení jakéhosi nového automobilu.
Je logické, že jim to bylo líto, protože mi Johanka byla šitá na tělo, ale nedalo se nic dělat - někdy se dostávám do momentů, kdy jsou obě řešení špatná. Kdybych tam tenkrát jela, tak jsem nedodržela slovo, které jsem dřív dala někomu jinému. A dodržet slib, to je - mezi náma chlapama - důležité. Prostě se nemůžu zavděčit všem a taky se o to nepokouším. A třeba Karel Gott mě tenkrát úplně pochopil.

Jak potom vypadalo usmiřování?
Nemuseli jsme to tolik řešit, vždyť já ani nevěřila těm naštvaným citacím Ondřeje a Gábiny v médiích. Nejlíp vím, jak se lidem občas vkládají do pusy věty, které nikdy nepronesli. A tak jsem tehdy zase popadla nějaké to víno a řekla jim: Jdu za váma na návštěvu. A všechno jsem si vyříkali. Problém je v tom, že náš tým má sílu a funguje, takže ostatní využijou i bezvýznamné příležitosti, aby ho zkusili rozbít. Ale nás tři svede cesta vždycky dohromady. Jednou mi říkal Ondra: Ty jsi moje dítě... Ale já myslím, že jsme si dětmi všichni tři navzájem. Jak jsem říkala - já jsem ústa, Gábina slovo a Ondra, to je prostor. Louka, po které my dvě běháme.

Dohromady jste v létě natočili desku, která má vesměs hezké recenze - pro jedny je to album roku, ostatní píšou, že na český pop je dobré až až. Ale nebylo by ještě lepší, kdybyste nependlovala mezi studiem Ondřeje Soukupa a připravovaným muzikálem Excalibur?
Nependlovala jsem. Nejdřív mě totálně lapilo cédéčko, a to jsem dokonce ještě pochybovala, jestli byl dobrý nápad začít hrát v muzikálu a vkládat do něj peníze. Až když práce na desce skončila, tak jsem do Excaliburu vstoupila a... lezl mi mráz po zádech. Byla jsem totálně vyjančená a ječela v tom sále, jak kdybych byla prvně v kině. Ten den jsem do toho vstoupila srdcem. Přitom první housle tam nehraju já, ale král Artuš, což je Kamil Střihavka. Já jsem první viola - ta, která přijde dvacet minut po začátku a deset minut před koncem umře a pak už jenom leží. Jsem mrtvá, ale stejně mě mrazí.

Asi nemá smysl, abyste vychvalovala vlastní muzikál, a mě stejně zajímá něco jiného - vy v něm totiž nehrajete čarodějnici, čerta ani nějakého polochlapa, ale ženskou. Královnu Ginevru zmítající se v citech. Milující i nevěrnou. Jak se vám hraje v době, kdy půl národa sleduje přes média vaše marné hledání fungujícího vztahu?
Musím začít ze zeširoka. Byla jsem vždycky přesvědčená, že jsem se narodila proto, abych se o někoho starala. Že tu spoustu lásky, kterou v sobě mám, musím někomu dát, a pak budu mít nárok na štěstí. Ale potom se mi zhroutil vztah, o kterém jsem si myslela, že je napořád, a o něco podobného jsem se pak už jen pokoušela. A znovu a znovu. Až jsem zjistila, že to už prostě nejde. Že se ve mně rozbil ten obrázek rodiny, v němž je máma, táta, Filip a možná ještě jedno děťátko. Snad to přejde. Zkusím ještě aspirin, jestli to nevypotím, ale zatím nic nepřešlo. A už jsem se začala chovat jinak než dřív - zbourala jsem v Otvovicích dva domy, bavím se s architekty o kamenech, dlaždicích, jaká bude kanalizace... A dělám i chlapské práce. Opravdu jsem trošku ztvrdla.

A ta zamilovaná královna na jevišti vám jde?
Nejdřív jsem opravdu měla hrát čarodějnici, takovou tu tvrdou ženskou, která na lásku kašle. Jenže režisér Morávek mi pořád říkal - Nenene, vy jste královna. Já z vás chci mít Ginevru, která miluje. Tak jsem kývla, a teď na jevišti najednou opravdu miluju, i když jsem si vždycky myslela, že to ve mně může spustit jen mužskej, kterej bude říkat, jak mi to sluší... Najednou to tak prožívám, že hrozně lituju, když mi král neprávem nevěří a všichni jsou proti mně zaujatí. Strašně mě to dojímá a rozčiluje. A jsem Vladimíru Morávkovi vděčná, že mi dovolil být ženskou.

Láska na pódiu je věc hezká, ale úplně ono to není.
Možná je to lepší varianta, než kdybych ji měla i doma a ten chlap by mi skřípnul křidýlka v práci. Navíc jsem tak nadšená z té muzikálové atmosféry, že by mužskej na Excalibur určitě hodně žárlil.

Prozraďte mi, co na tenhle životní postoj říkají vaši nejbližší?
Tak třeba ta Gábina - kolikrát jí chci pomoct s textama, píšu: Můžu být tvojí múzou? A ona odpovídá: Zamiluj se. Na to jí můžu jen upřímně namítnout, že to asi neumím. Moje povolání mi nedovolí mít spokojený soukromý život, protože ženská má být jako písnička, ale ne moc známá. Takže já nejsem nic moc zajímavého pro mužského. Možná na chvilku, to jo. Ale na život? Vy přece chcete někoho úplně jiného. Kdybych byla chlap, tak se taky nechci...

Neříkáte to smutně...
Rozhodně jsem šťastnější, než kdyby mi pořád někdo šlapal po myšlenkách nebo nebo po plánech.

Gabriela Osvaldová
Věděla jsem, že mi přinese slávu a peníze...

Gabriela Osvaldová se nakonec uvolila písemně zodpovědět několik otázek. Nechtěla. Ochraptělým hlasem se bránila: "Nechci už o Lucce vyprávět, nejsem její výhradní textař. Pracuju pro spoustu jiných lidí. To není tak, že bych pořád seděla vedle ní, držela ji za ruku a celý život se koukala, co dělá. To je omyl." Ale pochopte, Gábino, chtěli jsme mluvit o vašem pracovním týmu... "Žádný tým neexistuje, to je blbost. Ona pracuje sama na sobě a já se tím nezabývám. Je to úžasná zpěvačka, ráda s ní spolupracuju, ale to je tak všechno." Nakonec se s dotazy vypořádala po svém. Ironicky.

Jak na vás Lucie Bílá zapůsobila, když jste ji viděla prvně?
To bylo v roce 1967 v České Lípě na táboře pro výuku ruštiny. S Lucií byla sranda. Pracovala v kuchyni a každému přidala, kolik chtěl. Nejvíc jsme se nasmáli, když se ptávala v úterý, zda chceme brambory nebo rýži. V úterý byla vždycky jen hrachová kaše.

Jak se Lucie změnila od doby co se znáte?
Už nepracuje v kuchyni.

Kolem roku 1991 od ní nikdo moc nečekal. Vy jo?
Ano. Já ano. Jak jsem ji poprvé viděla, hned jsem odhadla, že mi přinese slávu a peníze a že se po jejích zádech vyšplhám do oblačných výšin.

Pro ni byla první deska Missariel životním zlomem, přišlo šest cen Grammy... Byl to zlom i pro vás a vašeho muže?
Už si nevzpomínám. Rozhodně bych chtěla šest Andělů z dílny pana Róny víc, než šest keramických gramofonků, které nám dali tenkrát.

Nezazlívali jste jí, že trvá práce na nové desce až příliš dlouho?
My jsme tu desku s Ondřejem sfoukli za dva měsíce. Co mezitím dělala Lucie, úplně přesně nevím.

Radíte jí i s takovými záležitostmi, jakou jsou změna image?
Ano. Na příští rok jsem jí poradila účes á la Adolf Hitler. To byl mediálně velmi úspěšný muž.

Kdybyste neznala Ondřeje a Lucii, poslouchala byste desku Jampadampa?
Neposlouchala, neboť by nevznikla.

Připadá vám Lucčin život natolik zajímavý, že byste o něm jednou chtěla napsat knihu?
Mám rozpracovaný takový malý pětidílný comics.

Neměla jste někdy pocit, že ze své slávy a peněz tak trochu blbne?
Ze slávy a peněz jsem natolik zblbla, že nedokážu posoudit, jak to může ovlivnit někoho jiného.

Novomanželé Lucie Bílá a Stanislav Penk - foto 1

Zpěvačka Lucie Bílá se ve středu 3.4.2002 nečekaně provdala pozounistu Stanislava Penka. Obřad se konal v kostele ve východočeském Lanškrouně.