Divák je však spokojen s množstvím světové vizuální nabídky v negalerijním prostoru karlínské tovární haly.
Industriální hala v Karlíně se stala skvělým místem pro současné umění, které se u nás od 90. let minulého století stejně v galerijním provozu příliš neetablovalo (tedy velké instituce se až na výjimky jeho prezentaci nevěnují, a tak spíše živoří na periferii) - speciálně pro některé jeho formy. Ale ani několik rozsáhlých sekcí malby v tradičním slova smyslu se tu neztrácí.
Přehlídka nestojí na slavných světových jménech - nejčastěji jde o mladé umělce, i když jména některých jsou ze světových výstav známá. Nová či málo známá je současná čínská "fotorealistická" malba, která však poněkud nudí a není zřejmé, co vlastně ze současné čínské scény reprezentuje.
Mnohem zajímavější je sekce Acción Directa: latinskoamerická společenská sféra, kam jsou zařazeny aktuální politické práce reagující na společenské poměry tamějších zemí. Ačkoliv některé nejsou detailně popsány, jsou pro diváky mající zkušenosti s totalitním režimem srozumitelné.
Jednoznačně nejpůsobivějším dílem je video Reginy José Galindové z Guatemaly reagující na politickou kariéru generála Montta, který se podílel na masakrech v této zemi v osmdesátých letech. Autorka nese lavor plný krve, namáčí v něm bosé nohy a zanechává za sebou krvavé stopy. Velmi blízké našemu myšlení jsou i jakési moduly pro bezdomovce Brazilce Alexandra da Cunhy.
Kritická společenská skepse je cítit i v české a slovenské sekci připravené Jiřím Davidem, respektive Jurajem Čarným. Často citovaný naložený Husajn Davida Černého jako Žralok podle slavného "oung british"artisty Damiena Hirsta (ten je kupodivu zastoupen malou minimalistickou malbou) bohudíky už nikoho nešokuje: dá se nazvat jen dalším trochu uřvaným a přeceněným nápadem autora.
Mezi Čechy dominuje malá postavička bušící beznadějně a nekonečně o zeď od Krištofa Kintery. Oceňuji rovněž snahu kurátora a umělce Jiřího Davida vystavit i starší věci od našich autorů, které podle něj vydržely v čase. Výstava to potvrzuje (případ Tomáše Hlaviny, Kateřiny Vincourové, Jiřího Příhody…). Slovenské video Lucie Tkáčové angažované v současných místních poměrech naopak propadá.
Druhá česká sekce (kurátorů Karla Císaře, Jána Mančušky a Víta Havránka) nazvaná Definice každodennosti je jemnější: ukazuje téměř neviditelné polohy současného vizuálního umění a dopadla dobře: jmenujme například zde zastoupeného Slováka Romana Ondáka a jeho instalaci padesáti galerijních popisek coby umělecké dílo samo o sobě.
Zklamala mě sekce Kinetické umění (kde je ovšem umění op-artové), která se tváří jako privátní sbírka kurátora. Zpětný pohled do 60. let (malé věci velkých klasiků - Bridget Riley, ale i Milan Dobeš) v této konfrontaci nic nepřináší. Podobně dopadá i prezentace skupiny Normal založené v Německu v roce 1979 dvěma Čechy - Milanem Kuncem a Janem Knapem - a Peterem Angermannem, ironizující polaritu ost-west.
Největší prostor věnovaný malbě roztažené až po video či animace obsahuje pestré důkazy toho, že toto médium žije a bude žít věčně, ať už se s jeho významy jakkoli spekuluje.
Pravda je, že tak velké množství slušných i průměrných maleb je tak trochu bonboniérou, kde si každý vybere. Například velkoplošnou "albu"z terčů, fašizující billboard Giana Marca Montesana, nástěnné malby Ugo Rondioneho, nepohyblivé video Lucy Rento a díla úspěšných výrazných českých malířů Jakuba Hoška a Jiřího Černického.
Shrnuto a podtrženo: obávám se, že jsme čekali víc. Tudíž sice přišlo malé zklamání, ale větší radost, že se konečně něco v této metropoli rozhýbalo a že umění komunikuje se světem. Počkejme si ještě na bienále v Národní galerii. Konfrontace určitě přinese něco zajímavého.
Prague Biennale 2
Karlínská hala Praha. Hlavní kurátoři Giancarlo Politi a Helena Kontová. Výstava trvá do 15. září.
 Saddám Husajn v akváriu - dílo provokativního českého umělce Davida Černého |
