Michal Koleček, dlouholetý kurátor Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, měl do bienále vnést nové tváře, které už leccos dokázaly, ale v centru české výtvarné scény nejsou příliš známé. Proto sáhl po výtvarnících mimopražských. Nicméně řadu z nich do Prahy dovezl už při svých dřívějších kurátorských počinech v Galerii Václava Špály. Celou expozici lze chápat především jako Kolečkův pohled na naši scénu, jako sondu do jeho vlastních preferencí. Reálnou situaci přehlídka příliš neodráží. Stačí se podívat na výběr médií: malba, plastika i videoart jsou tu zastoupeny minimálně, ačkoliv přinejmenším na malbu a videoart mladí výtvarníci reflektují dosytosti.
Převládá fotografie - zde se však nabízí otázka, zda Kolečkem dlouhodobě upřednostňované banální záběry, jakoby rozkrývající zdánlivé všednosti, mají stále co říct. S jazykem, jenž je v těchto fotografiích obsažen, se pojí ještě jedno úskalí výběru. Snad jako opozici vůči těmto introvertním výpovědím kurátor zařadil do expozice díla, která se snaží vyjádřit se k čemusi společensky závažnému. Pohříchu je však ta touha až příliš křečovitá, jaksi nucená. A pokud je to opravdu odraz autorova prožitku, pak opět jaksi škubavě nepřirozený. To platí pro TV oltář Jana Kadlece - až příliš doslovný masově-mediální pandán ke stolu Páně - i Unisex od Jany Kalinové, kuchyňskou linku rozdělenou pro oba partnery.
Také na části fotografických projektů je znát, že jejich obsah i forma jsou víc dané současnou kurátorskou poptávkou než skutečně bytostnou potřebou výtvarníka. Jako třeba černobílý minimalismus Aleny Kotzmannové a Michala Kalhouse či hrátky s mořskou pannou Lenky Klodové.
Jen několik věcí na bienále hovoří čerstvou a osobitou řečí. Především dva fotoseriály Michala Pěchoučka, jež autor nově předkládá pomocí diaprojekce propojené s filmovými sekvencemi. Skvělá je mikulášská pointa jeho druhého dílka Obvyklé rukojmí, jedna z mála odlehčených záležitostí přehlídky. Úderná je také prezentace skupiny Kamera Skura, tentokrát orientovaná na soužití s menšinami etnickými, respektive zdravotně postiženými.
Jenže Pěchouček i Kamera Skura vystavovali už na minulém bienále. Takže jediným skutečným objevem je Pavel Mrkus se svou projekcí Duo Trans 6 and Sound - záznamem synchronizovaného pohybu robotů, k němuž v prostoru bývalé kaple hraje reprodukovaná chrámová hudba. Nápad nikoli původní, ale sugestivně zpracovaný.
Jestliže bienále vyvolává otázky po smyslu zařazení některých děl, u doplňujícího Fóra nezávislých galerií musíme hovořit o totální blamáži. Způsob, kterým se většina galerií prezentuje, totiž spočívá ve výběru několika děl značně kolísavé úrovně a jejich suchém pověšení či postavení ve sklepení galerie. O podmínkách galerií, jejich orientaci, autorech nebo klientele to neříká zhola nic. Čestnou výjimkou z osmičky galerií jsou dvě pražské: Galerie Display a Universal NoD.
|
Zvon 2002 - IV. bienále mladého umění |
 IV. Bienále mladého umění Zvon |
