RECENZE: Ben Foster beze stop. Důkaz, že Žižka si vybral silného hráče

Americký snímek Beze stop, který by jinak vstoupil do našich kin nenápadně, dostal injekci diváckého zájmu díky současnému natáčení velkofilmu Jan Žižka.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Oba tituly totiž spojuje Ben Foster v hlavní roli – a komorní portrét otce, jenž nutí dceru k životu mimo civilizaci, dává jasně najevo, že český vojevůdce našel silného hráče.

Fosterův hrdina v příběhu Beze stop je málomluvný, výrazově střídmý, ve vzájemné komunikaci spíše odevzdaný. I dávné trauma, které ovdovělého tatínka dospívající dívky dovedlo k samotářskému životu v lesích, je jen matně naznačeno – díkybohu. Z hercovy tváře, ale také z projevu tehdy sedmnáctileté Thomasin McKenzie v roli dcery vyčte divák vše, co potřebuje vědět. Zejména vzájemnou oddanost, která činí rozhodnutí, kde a jak budou dál žít, ještě bolestnějším. Bez nadbytečných slov i slz, v civilně věcné tónině, kterou s sebou přináší věčný útěk dobrovolných tuláků před zákonem a sociální péčí.

Slabší, respektive průhlednější je zápletka sama. Má stejné východisko jako předloňský hraný snímek Tohle je náš svět, případně český dokument Stále spolu: tedy otce, kteří se rozhodnou vychovávat své potomky v naprosté přírodní izolaci, daleko od světa konzumu.

Na rozdíl od jejich posedlosti se Fosterův hrdina projevuje jen jako umírněný podivín, naopak společný všem třem historkám je logický vývoj – srážka s rodičovskou autoritou během dospívání, kdy děti zatouží žít jako ostatní.

Beze stop

60 %

USA, 2018, 119 min

Režie: Debra Granik

Předloha: Peter Rock (kniha)

Scénář: Debra Granik, Anne Rosellini

Hrají: Ben Foster, Thomasin McKenzie, Jeff Kober, Dale Dickey, Isaiah Stone, Michael Draper, Dana Millican, Ayanna Berkshire, Spencer S. Hanley

Kinobox: 70 %

IMDb: 7.1

Režisérka Debra Graniková se prakticky vzdala jiných variant než volby mezi ohrožením svobody a životů, takže sází na neuspěchanou náladu, malé radosti, soukromé rituály, bizarní setkání s vesměs ochotnými chápavými lidmi a na přírodu v její idylické i mrazivé podobě. Ve finále však čistou robinzonádu trosečníků moderní doby nechává až příliš důkladně vyznít, jako by takzvaně malý film chtěla zviditelnit alespoň dvouhodinovou délkou, čímž mu škodí.