Ze hry Betonová zahrada

Ze hry Betonová zahrada | foto: Michal Hančovský

RECENZE: Čekání na sourozenecký incest bortí výtečnou hororovou atmosféru

  • 7
Švandovo divadlo spolu se spisovatelkou Petrou Hůlovou zdramatizovalo Betonovou zahradu. Skvělé hororové ztvárnění v Gombárově režii bohužel na těžkou látku nestačí.

Horké léto, čtyři sourozenci, dva chlapci a dvě dívky, kteří zůstávají v domě i po smrti rodičů. Odchod matky se jim podařilo zatajit i za hrůznou cenu ukrytí jejího těla do betonového sarkofágu ve sklepě. Zatímco činí první sexuální zkušenosti se sebou samými i navzájem, domem se line nesnesitelný zápach jako předtucha neudržitelnosti jejich pochybné svobody.

Adaptaci náročných knižních předloh mají v pražském Švandově divadle vyzkoušenou, zdejší tým v posledních letech uvedl Balabánovo Možná že odcházíme, Krylovu Zemi Lhostejnost či dříve Szczygielův Gottland. Bestseller Iana McEwana přímo pro smíchovskou scénu zdramatizovala spisovatelka Petra Hůlová. Její úpravu zrežíroval Dodo Gombár.

Úvod hry zaujme živým doprovodem cella, divák v postavách na pódiu postupně rozpoznává čtyři sourozence (což vzhledem k faktu, že tři ze čtyř hrají třicátníci, není lehké) v rolích Marka Pospíchala, Zuzany Onufrákové, Andrey Buršové a ­Tomáše Červinka.

Gombár vsadil na hororovou atmosféru díla. Onen prokletý dům nechal vyobrazit jako chátrající plechovou krychli, kde se rez mísí s plísní. Až industriální vyznění navíc podtrhuje hudba, obzvláště v druhé půli, kdy živé tóny basy vystřídají dunivé rytmy.

Přízraky a žába

Mrtví rodiče se mezi děti vracejí ve vzpomínkách, sourozenci se s nimi stále vyrovnávají. Oba představitelé (Bohdana Pavlíková a Tomáš Pavelka) se tak jako děsivé přízraky zjevují na jevišti a ve smyčkách opakují své činnosti. Působivou až bizarní atmosféru dotváří i dějové odbočky, mezi kterými vyniká moment s mrtvou žábou.

Scéna Evy Jiřikovské sama o sobě nemá daleko k apokalyptickým vizím výtvarníka H. R. Gigera. Sexuální tenze, která se line celou McEvanovou knihou, vlastně docela zajímavě souzní s díly švýcarského umělce. Podoba je citelná zejména v znázornění sarkofágu se zabetonovanou matkou, který skutečně vypadá jako nějaká Gigerova črta k­ Vetřelci.

Divadelní adaptace literárních děl mají samozřejmě potenciál nalákat větší množství diváků než původní kus. U notoricky známých předloh se však zároveň z principu dobrovolně vzdávají napětí pramenícího z neznámého děje a více než příběhem musí nadchnout nápadem, scénou, hereckými výkony.

Betonová zahrada

65 %

Švandovo divadlo

premiéra 30. ledna 2016

režie: Dodo Gombár

hrají: Marek Pospíchal, Zuzana Onufráková, Andrea Buršová, Tomáš Červinek, Bohdana Pavlíková, Tomáš Pavelka, Jacob Erftemeijer, Jiří Weiner

U Betonové zahrady je to pak obzvláště citelné, šokující konec knihy (či Birkinova následného filmu) s expresivním popsáním sourozeneckého incestu totiž může překvapit jen jednou. Divák tak v podstatě celý děj jen čeká na to, jak se s delikátní scénou na divadle vypořádají, což už z principu nemůže dopadnout dobře.

Tvůrci si těžké výzvy finále byli vědomi, možná proto se uchýlili k nezúčastněné recitaci scénáře, kdy se závěrečné momenty odehrávají před diváky jako film. Podobně jako v (další) adaptaci Trierových Idiotů, ani zde se Švandovo divadlo nahoty nebojí.

Finále s vágně blikajícími policejními houkačkami dosavadní vydařenou gradaci a poctivě budovanou atmosféru zbytečně bortí. Dobré scény, poctivých výkonů a vůbec celé dosavadní práce je na to škoda. Kdyby divadlo upřelo tyto síly k nějaké méně známé látce, udělalo by asi lépe.