Společnost GoldDerby, která se zaměřuje na prognózy v zábavním průmyslu včetně cen americké filmové akademie, sestavila žebříček deseti nejlepších letošních snímků v kategorii neanglicky mluvených děl. Česká Domácí péče mezi nimi není, zato islandští Berani, kteří ve čtvrtek dorazili do našich kin, dostali od odborníků osmou příčku. Jsou opravdu tak dobří?
Na Oscara jim síly asi nepostačí, ale za pozornost Berani stojí. Už proto, že jejich režisér Grímur Hákonarson absolvoval roční studijní program na pražské FAMU, který završil snímkem o správci veřejných záchodků nazvaným výmluvně Slávek the Shit. Navíc jeho Berani zosobňují divácky příjemnou čistotu a úspornost, jak bývá v severské škole zvykem, i když její stoupenci mohou očekávat větší dávku černého smíchu.
Ne že by humor nebyl přítomný – skrývá se do bizarní každodennosti. Jedno odlehlé údolí v krajině, která tradičně uhrane, dvě stáda ovcí, dva sousedící domy a v nich dva bratři, oba zarostlí, svérázní a zarytí vlci samotáři. Léta spolu soupeří v soutěži o nejlepšího berana, léta spolu nepromluvili ani slovíčko. Až přijde pohroma: vítězný beran jednoho z bratrů má nakažlivou nemoc a zjistí to právě jeho poražený sourozenec, čímž se stane i veřejným nepřítelem: všem stádům ovčáckého kraje totiž hrozí likvidace.
Prostá historka má poměrně čitelný vývoj: ač jeden z mužů se úřadům vzpouzí a druhý raději vykoná krvavý akt sám, je zřejmé, že ve finále si zbudou právě a pouze bratři sami. Nadto ve finále dramatickém, zasazeném do sněhu a ledu, k němuž vedou leckdy groteskní cestičky. Třeba pes, který mezi rozkmotřenými bratry nosí písemné vzkazy včetně faktury za rozbitá okna, nebo jízda do nemocnice, kam polozmrzlého pacienta vezou tak, jak jej vyrýpli ze závěje, na lžíci bagru.
Komorním ukotvením spadají Berani spíše do artové poetiky, osobitou náladou připomenou předloňskou islandskou lahůdku O koních a lidech, filmařsky o něco vynalézavější. A ještě jedna maličkost obě díla pojí: divákova naděje, že všichni koně i berani syrové natáčení opravdu přežili.
