V úvodu Groultová vysvětlí, že hybridní formu textu - "ani autobiografii v obvyklém smyslu slova, ani sérii rozhovorů, ani feministický esej" - zvolila pro lepší porozumění jejímu případu. Jenže je otázkou, na jakého čtenáře kniha v Česku cílí: že by už vykrystalizoval fanoušek Groultové zajímající se i o spisovatelčiny životní peripetie? Ten totiž - lapen na příběh jejího dětství a dospívání v první části knihy - bude vzápětí nejspíš znaven sáhodlouhými rozklady mezi spisovatelkou a novinářkou na téma ženská otázka v soudobé Francii.
Ironické narážky, jimiž se Groultové texty vždy blýskají, v tomto případě pobaví především znalce francouzských poměrů; navíc se novinářka často neudrží, aby se nerozhovořila o sobě. Dále čtenář obdrží též únavně dlouhý popis spisovatelčiných babičkovských starostí a zmatek v něm vyvolá závěrečná příhoda Groultové a jejího muže rybařících na moři, v textu pojmenovaných Šplouch a Žbluňk. Knižní klub to pak korunoval obálkou hodnou moderní červené knihovny - obdobnými ostatně v edici Čtení pro ženy obdařuje vedle próz Groultové třeba dílka americké chrličky bestsellerů Danielle Steelové. A té také stojí Groultová-spisovatelka blíže než velkému talentu Simone de Beauvoirové, jejíž následovnicí se cítí.
V pařížské měšťanské společnosti počátku století bylo podle Groultové prakticky nemožné, aby se žena vymanila z podřízené role. Jedním dechem přitom popíše svou matku-avatgardní módní návrhářku, jež si bez ohledu na konvence dělala, co chtěla. Až třetí manželství Groultové vydrží, když svede a přemluví k sňatku spisovatele Paula Guimarda. Spisovatelka vlastnoručně přestaví pro oba usedlost na venkově a zdá se, že idylu jí narušují jen děti: "Tři malé holčičky ... poněkud zbrzdí rozlet chudáka spisovatelky." Guimard je vyhlášený záletník a ani ona si netroufne po něm požadovat věrnost, kterou prý do konce života ani žádat nelze, a navíc: "Necítila jsem se na to, abych si něco podobného vynucovala." Sebevědomá a bojovná žena si tedy netroufá vznést ani nárok mít manžela jen pro sebe. Otázkou pak zůstává, v čem tedy je Groultové zpověď tak odvážná.
Jak je pro feministky bohužel často typické, ani Groultová neopomene poskytnout lacinou potravu misogynům číhajícím na to, aby mohli tvrdit, že ženy jsou s myšlením a logikou na štíru. Na straně se 116 dočítáme, že "jedná-li se o ženy, nic se nevyřeší samo od sebe" a musí nastoupit zákony, přesto na straně 172 autorka věří v přirozený vývoj, díky němuž se ženy, které si nechají říkat mužským názvem své profese, zesměšní.
Groultová má pravdu v tom, že i dnes je v řešení některých ženských problémů na místě bojovnost - například proti mrzačení statisíců afrických dívek klitoridektomií. Nicméně když muže rozdělí na ty, kteří jsou a kteří nejsou v postavení, v němž by mohli ženám škodit, a spory o francouzskou gramatiku si vykládá jako válku pohlaví o moc, připomíná přízrak feministky ze záhrobí šedesátých let. "...všechny ženy jsou feministky, jen o tom nevědí," mýlí se spisovatelka, podle níž jsou Francouzky ve vztahu k mužům "odporně hodné". Jsou i ženy, které se mužům prostě chtějí líbit.
Benoite Groultová: Odvážná zpověď. Překlad Hana Müllerová. Knižní klub, Praha 1998, 256 stran, náklad a cena neuvedeny.
