A k tomu je muzikant. Připravený Bende se přesně trefil do poprockového písňového žánru, jenž desce dominuje a který s producentem Milanem Cimfem rozvíjeli v různých variacích. Bende se umí opřít do písně přímo. Ve skladbách Nevinnost, Do očí se mi dívej nebo Ty & já buší jeho hlas silou parních kladiv, aniž přitom ničí krásu melodické klenby.
Bendeho zpěv je také tvárný. V méně vypjatých pasážích začne jakoby hladit, uvolní se něžnější odstíny tónů. V milostné skladbě Chvíle Bendemu přizvukují lidové motivy i smyčce a skladba se pomalu rozpaluje rostoucím vnitřním žárem. Píseň Mraky je zase trochu jiná: Bende se úplně osvobodí, jeho hlas doslova plachtí, nadnášený snad vzdušnými písňovými proudy.
Bende zvládne i zastřenou skladbu Mosty, jež vyžaduje spíše civilní přednes, podložený monotónním rytmem. Slabší je snad jenom kolovrátková skladba Řekni mi, některé texty mají mnoho banálních frází, ale jinak lze albu málo věcí vyčíst.
Vůbec nejlepší song Nad horú svítá, ve kterém hostuje Gabriela Al-Dhábba, míchá lásku, smrt a válku v jakési lidovkové baladičnosti. Znamenitá píseň, plná bouřlivých emocí, se odvíjí jako příběh z nějakého filmu o třicetileté válce.
Podmanivě působí i písně vedené diktátem rytmu. Skladba Čaroděj je vykřesaná z mystického tlukotu bubnů, house-rockovou vypalovačku Let vážkám závidím rozpaluje rapování Gabriely Al-Dhábby. To je asi největší překvapení desky, skladba, ve které se Bende dostal nejdál od klasického písňového modelu.
A poslední Pianovka dokládá Bendeho cit pro náladu. Po vší té bouři, vyklenutých melodiích, klidných plochách, aranžérských fajnovostech se smyčci, flétnou nebo těkavými rytmy si zpěvák sedne k pianu a vystřihne baladu jako víno, pro kterou si vypůjčil úryvky básně Sonata od Jiřího Žáčka.
Obdivuhodná všestrannost se protnula v osobě zpěváka, který se ze scény určitě neztratí.
