Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Benátky proplétají moderní umění s politikou

  2:20aktualizováno  2:20
Pokud by chtěl letos galerista, sběratel, umělec anebo ten, kdo má umění jen obyčejně rád, objet všechny významné přehlídky vizuální tvorby, stálo by jej to dost peněz i času.

Obraz Christiane Streuliové | foto: Jan VeselýMF DNES

V letošním roce se to opravdu sešlo - v Benátkách se koná 52. bienále umění, v Kasselu byla už dvanáctá Documenta, velké celosvětové přehlídky se konají, budou konat nebo konaly v Münsteru, Basileji, v Istanbulu či Rize.

52. bienále umění Benátky
Bienále trvá do 21. listopadu. Hlavním kurátorem je Američan Robert Storr, který určil pro letošní přehlídku motto: Think with the senses - Feel with the mind. Art in the present tense (Mysli pomocí smyslů, vnímej pomocí mysli. Umění v přítomnosti). Hlavní cenu získal vůbec poprvé Afričan, Zlatého lva udělili pořadatelé fotografovi z Mali Malicku Sidibé.

Děje se tak i díky vzrůstajícímu zájmu o současné umění, z turistiky po obřích přehlídkách se stává fenomén posledních let. Ostatně organizátoři benátského bienále, Documenty, Art Basel a sochařského veletrhu v Münsteru se po spojení propagují pod jedním názvem - Grand Tour 2007.

Nejslavnější je první zmíněná přehlídka - benátské bienále. Tradičně sem jezdí desítky tisíc lidí a řada z nich hledá odpovědi na otázky typu: O co v současném umění jde? Přicházejí umělci na něco nového? Jak komentují ve svých dílech svět? Jak se vyrovnávají s tím, že svět je uměním zaplaven?

Jaké tedy letošní bienále je?
Malba Damiana Le Baze1. Vystaveným uměním hýbe politika a války.
2. Do popředí se letos dostaly práce afrických tvůrců.
3. Hlavní kurátor se skromně upozaďuje a díky poměrně otevřené koncepci dal šanci řadě umělců.
4. Hlavní kurátor má rád závěsné obrazy.
5. Hlavní kurátor je přesvědčen, že silné práce fungují bez ohledu na to, kdy byly vytvořeny a snaží se konfrontovat díla klasiků s mladými respektive ne celosvětově známými tvůrci.
6. Najdete tu díla nudná, bláznivá i velmi kvalitní.
7. Hlavní kurátor si nemyslí, že divák musí být znalec a díky neobyčejně obsáhlým popiskům se lze dozvědět i okolnosti vzniku prací, případně je dílo zasazené do souvislostí.
8. Československý pavilon není průšvih.
9. Bienále ukazuje řadu zajímavých děl umělců a nový či originální lze být i díky klasickým médiím, bezradný, nudný, nepřesvědčivý i za pomoci nejmoderěnšjích výdobytků techniky.

Rozum a cit
Letošního benátského bienále se účastní 76 zemí. Hlavní expozice, za níž stojí americký kurátor Robert Storr (působil například v newyorském Muzeu moderního umění), je tradičně v prostorách zahrad Giardini di Castello a v Arsenalu, v bývalých loděnicích, kde se od středověku Benátská republika a posléze Itálie připravovala na útok či obranu.

Právě v Giardini, zahradách, kde se bienále koná už od roku 1895, má své pavilony 56 zemí. Mezi nimi je i dům československý. Nové se už stavět nesmí, a tak si další země pronajímají paláce nebo jejich části v centru Benátek.

Užitečné informace
Základní vstupné do Giardini a Arsenalu je 15, pro studenty 8, pro důchodce a vojáky 12 eur. Rodinné vstupné je 35 eur. Italové mají nejrůznější množství dalších slev a tak záleží na tom, kdo sedí u pokladny a na čem se dohodnete. Národní pavilony rozmístěné ve městě jsou většinou zadarmo, vyplatí se však při sobě i v těchto případech nosit už použitou vstupenku z Giardini a Arsenalu, někde občas žádají vstupné a při ukázání tohoto lístku jej odpustí.
Webové stránky
www.labienale.org
www.grandtour2007.com

V Arsenalu a Giardini se lze přesvědčit hlavně o tom, jak umělci prožívají politickou situaci a boje v Iráku, válku v Libanonu a spory na palestinských územích. Jsou tu silné práce i banality. Opravdu se ale vyplatí číst popisky.

Pod sochou Krista ukřižovaného na stíhačce zaznívá řada odsudků: Kdo může takovou banalitu v dnešní době udělat, hodilo by se to tak sotva do šedesátých let? Jenže to dílo není zhotovené loni nebo letos bez znalosti podobných prací. Krista přikoval na FH-107 Leon Ferrari z Argentiny v roce 1965 jako protest proti válce ve Vietnamu.

Z pomyslných dvou jader - Arsenalu a Giardini - stojí zcela jistě za vidění případně pozdější vyhledání souvislostí například na první pohled hravá a atraktivní instalace Američana Jasona Rhoadese. Z velké místnosti vytvořil jakási stanová zákoutí s koberci, bizarním nádobím a odpornými upomínkovými předměty, vše osvícené neony. Evokuje se tu civilizace na útěku, chaos ovládající vztahy mezi lidmi nebo neporozumění cizím kulturám.

V kontrastu s tímto dílem je pak hned vedle umístěná skromná, ale velmi silná práce Japonce Hiroharu Moriho. Autor neudělal nic jiného, než že k videu ze starších akcí vypustil velký bílý balón se zeleným otazníkem: Co je umění? Co jsme my? Co bychom měli říci? Neměli bychom snad volat o pomoc? Pokud to tak také cítíte, tak si v šuplíku můžete i nějaké menší bílé balonky s otazníkem vzít.

Ghanský umělec El Anatsui, který žije v Nigérii, trávil dny a týdny spojováním víček od whisky a dalších alkoholů do deset širokých a pět metrů vysokých tapiserií (anebo zdí?). Prostor pro divákovu fantazii je velký, východisko je však jasné – západní alkohol tvrdě kosí Nigerijce. Lehce nasvícený sál, kde díla, která hned koupila americká galerie, visí, je působivý.

Z videoartu lze jistě zmínit práci Rakušanky Valie Exportové. Při jedné z performancí si nechala vsunout do nosu laryngoskop a kamera snímala, co se děje uvnitř, když mluví. Přesvědčivé jsou práce Japonce Yanga Zhezhonga. Snažil se na ulici požádat neinformovné kolemjdoucí, aby na kameru promluvili o vlastní smrti.

Video Oskara Muňoze, který maloval portréty vodou na beton a ty hned mizelySophie Calleová z Francie naopak přes video a obrazy vypráví příběh své účasti na bienále. Byla oslovena těsně před tím, než se dozvěděla, že jí umírá matka. Nevyléčitelně nemocná trpěla i tím, že neuvidí úspěch dcery. Nakonec je sama součástí díla a je v Benátkách. O smyslu umění jako takového, o životě i smrti maluje ve svém videu Óscar Muňoz. Brilantní malba vodou na betonu rychle schne a tím pádem i nenávratně mizí skoro hned pod štětcem.

Ti, kteří raději dnes už klasiku, si přijdou na své také v Giardini. V centru najdou práce Sol Le Witta, Bruce Naumanna, Giovanni Anselma či Siegmara Polkeho. Toho má Storr evidentně rád, vyčlenil pro jeho rozměrné obrazy centrální část italského pavilonu. A že o malbu je zájem, svědčí historka, kterou přinesl časopis Art & Antiques. Francois Pinault, majitel aukční síně Christie's, jehož sbírka je mimochodem právě k vidění v benátském paláci Grassi, ještě při bienále Polkeho vystavená díla skoupil.

Národní pavilony
Pokud jde o národní pavilony v Giardini, vyplatí se najít ruský pavilon. Už proslavená umělecká skupina AES+F tu představuje videoprojekci, v níž se prolíná ironie, nadsázka, sen i vize budoucnosti. Video je však velmi brutální a naznačovaný vývoj světa děsivý.

Poprvé i Romové
Na 52. ročníku mají poprvé pavilon i Romové, Palazzo Pisani S. Marina. Na výstavě s názvem Ztracený ráj nenajdete žádné naivní umění, ale práce už léty a galeriemi prověřených tvůrců. Sofistikované kresby, malby a objekty pojednávající i stereotypech ve vnímání Romů dodali například Britové Daniel Baker a Daman Le Bas nebo Srb Dusan Ristic. Děsivá je poslední instalace na půdě paláce. Ze skříně na vás padají nahrávky ztažené z You Tube, kde jsou Romové zobrazováni jako grázlové, nebo jsou tu zaznamenány fašistické projevy a útoky na Romy. Hajlování a nadávání fanoušků Férencváros je nechutné.

O chaosu a komunikaci je instalace Andreje Barteneva Ztracené spojení. Zářící a (ne)komunikující objekty se odrážejí v zrcadlech až do nekonečna. Alexandr Ponomarjov a Arsena Mešerjaková připravili videoinstalaci s názvem Sprcha; "vyteče" tu na vás svět - od památek, politiky přes, sport až po porno. Každopádně Rusko tu ukazuje díla umělců, za nimiž je dost peněz.

Zcela jistě působivý, ale možná moc "ukecaný" je japonský pavilon, v němž Masao Okabe pomocí frotáže přenesl na desítky papírů část nádraží v Hirošimě, zaznamenáno je v průběhu řady let.

Mimořádně drahá musela být příprava multimediálního projektu prezentovaného v pavilonu Francie. Až na zbytečném množství fotografií, videí a textů je ale prezentován zajímavý projekt Sophie Calleové. Požádala 107 žen, aby nějak vyjádřili velmi osobní dopis. Ženy tancují, zpívají, mlčí, čtou...

Zábavný je naopak jihokorejský pavilon. Ve velkých kostrách od Hyungkoo Lee poznáte běžícícho Toma a Jerryho.

Tracey Eminová, vyslaná na bienále Velkou Británií, nechala své špinavé kalhotky, které prezentovala při kandidatuře na prestižní britskou Turnerovu cenu, za kanálem La Manche a do Benátek přivezla rychlé malby a kresby penisů a vagín – jakésy záznamy touhy a neuspokojení. Známé jméno, od kteréo se ale možná čekalo více. Obrazy a kresby shazuje i podivná adjustace.

Tomu, co vytvořil pro italský pavilon Francesco Vezolli, nevěřte, ale jděte se na to podívat. Na dvojici pláten sice vystupují kandidáti na amerického prezidenta Patrik Hill a Patricie Hillová jakoby v kampani, ale ten muž a žena to jen v díle s názvem Demokrazy hrají. S černoušky se to tu líbá Sharon Stoneová a o válce a demokracii hovoří filozof Bernard-Henry Lévy.

Mrazivý vtípek si dovolil ve skandinávském pavilonu Adel Abidin. Vytvořil fiktivní cestovní kancelář lákající pod heslem "Více než dovolená" na neobyčejné zážitky v Bagdádu. V tom samém domě lze ještě spatřit v Praze už vystavenou práci Jakoba Dahlgrena. Obraz na stěně z terčů vlastně vytváří diváci, kteří mají chuť „malovat“ šipkami.

Doslova krásné malby květin pak najdete u Švýcarů. Christine Streuliová, si pro své kombinace sprejů, tisků i airbrushe vyzdobila i sály, kam díla navěsila.

A co Češi?
Instalace Ireny JůzovéČesko má v zahradách Giardini svůj pavilon postavený mezi válkami. Ob dva roky se o něj střídáme se Slováky a letos vyšla řada na nás, či spíše na Irenu Jůzovou, která zemi reprezentuje.

Dvaačtyřicetiletá umělkyně je absolventkou AVU, Školy monumentální tvorby u profesora Aleše Veselého. V současné době působí v Ateliéru prostorové tvorby na fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Jůzová, kterou do Itálie vyslala komise teoretiků umění, proměnila pavilon v luxusní butik, v němž jakoby prodává průsvitné lukoprenové odlitky vlastního těla – jde s kůží na trh.

Tuzemští kritici instalaci Kolekce – Série vesměs odmítli, někdo dokonce hovoří o kýči, ale nemá už smysl spekulovat o tom, zda mohla být instalace brutálnější nebo naléhavější. Prostě tu je. Líbit se někomu může, jiný ji odmítne. Proč však u vchodu visí jednak text Irenu Jůzovou oslavující, jednak její dílo polopaticky vysvětlující, je záhadou.

Instalaci Ireny Jůzové bude možné vidět v Národní galerii na konci roku.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Umělec Patrik Proško
Stále se honíme za tím, abychom zanechali trvalou stopu. To je egoismus

Kdo je člověk, který zcela vědomě tvoří tak, aby jeho dílo co nejdříve zmizelo? Co ho k tomu vede a jak přemýšlí? Vyjádření vizuálního umělce Patrika Proška...  celý článek

Z výstavy Voayer v pražském prostoru DUP 39
VIDEO: Staňte se voyerem. Výstava ukazuje nahé ženy v sexuálních polohách

V Praze začíná kontroverzní výstava Voayer, která návštěvníkům ukazuje živé nahé ženy jako skulptury. K vidění bude tři dny v prostorách galerie DUP 39. Vstup...  celý článek

Kája Saudek ve svém ateliéru v roce 2006
VIDEO: Každý den kreslil. Otevírá se retrospektiva Káji Saudka

V neděli to budou dva roky od chvíle, kdy zemřel malíř Kája Saudek. Muzeum Českého krasu v Berouně nyní připravilo retrospektivní výstavu Kája Saudek -...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.