Stejnojmenný román, který napsal Lew Wallace, byl poprvé zfilmován už v roce 1907 a pak roku 1925, před třinácti lety se zrodil film animovaný a nedávno televizní. Nejslavnější verze ověnčená jedenácti Oscary však pochází z roku 1959 – a právě s ní se chce poměřovat premiérový velkofilm, který režíroval kazašský rodák ve službách Hollywoodu Timur Bekmambetov.
Dát specialistovi na akční horory s béčkovou patinou do ruky historickou látku s poměrně bohatou emoční strukturou a biblickými odkazy, to rozhodně nebyl šťastný nápad.
Přinejmenším Ježíš si nezaslouží, aby připomínku jeho osudů v humpolácky kýčovitém pojetí fešného hypnotizéra provázel neplánovaný smích. Nicméně pro svůj sebevražedně vážný patos potřeboval Bekmambetov střelivo, které dodali hlavní pachatelé, scenáristi Keith R. Clarke a John Ridley.
Budiž jim odpuštěno, že mění předlohu, že místo nešťastné náhody, za niž je Ben Hur odsouzen na galeje, dosadí záměrný atentát a že svobodu si hrdina podle nich získá způsoby kouzelníka Houdiniho, nikoli záchranou života římského vojevůdce. Dokonce i ten krkolomný závěr, kde se schyluje od olympiády málem k paralympiádě, by člověk přešel užaslým pošklebkem.
Ale zásadní zrada tkví v dialogové manýře, pro niž Ben Hur a Superman jedno jsou; představují nositele ustálených frází. Postavy prkenné jako z komiksu si vyměňují obecné teze o svobodě a míru rovněž jako z komiksu, tu a tam proložené milostnými výlevy telenovel.
Popisná těžkopádnost se pak ze slovní výměny vznešených idejí přelévá do povšechných ilustrací bitev a bitek – neboť o filmových obrazech se tu nedá mluvit – a výsledek připomíná nekonečný seriál.
Samo sebou se Ben Hur vzkřísil hlavně kvůli slavnému dostihu čtyřspřeží v aréně, jímž se pro závod vesmírných kluzáků inspiroval i George Lucas ve Star Wars: Skryté hrozbě. A zběsilá jízda zůstává režisérovou silnější zbraní, vedle střetu vozatajů třeba v pohledu na vnitřní mechanismus galéry za námořní bitvy. Ovšem právě v klíčové scéně z arény je znát, že jí nedal vlastní choreografii, jen rafinovanost „ruční“ práce z roku 1959 nahradil brutalitou. Hlučný trikový masakr s herci, kteří nestojí za zmínku, dotáhne až k mystice zázraků – a to už se vážně nedá vydržet ani z legrace.