Ale ve skutečnosti je Belgica, která po předpremiéře na karlovarském festivalu vejde do kin, spíše sociálním dramatem o sourozeneckém podnikání připomínajícím tuzemské Kobry a užovky, z nichž bez efektů prýští větší síla.
Byznys založený na sdílení zážitků naráží jednak na nezkušenost amatérů, jednak na neudržitelnost – jak dlouho se dá žít noc co noc nadoraz kvůli lidem, slovy jedné z hrdinek, „co nemají nic lepšího na práci“? Ale hlavní napětí se podle očekávání stupňuje mezi bratry s rozdílnými představami.
Bez ohledu na to, který z nich na adresu velkého snu kajícně přizná „já to podělal“, je zjevné, že dospělost jim zůstává odepřena. Kvůli iluzi věčné pospolité komunity, jakési oázy zábavy podle vlastních pravidel.
Podobných filmů existuje dost, Belgica měla šanci se odlišit muzikou. Jenomže režisér Felix Van Groeningen buduje spíše zběsilost večírků než hudební náboženství, jaké dýchalo třeba z Vinylu.
Vlastně je to příznačné: Belgica coby typicky evropský film tančí se ztracenci, Vinyl jako americký seriál pozvedal z popela bojovníky za radost rokenrolu.
