A Bednárik pokračuje impozantně: na jevišti není sevillská ulice, ale vězeňský dvůr, kde se potácí odsouzený Don José s Carmeniným šátkem. Milenčinu tvář vidí blouznící nešťastník čekající na popravu v zamřížovaných okénkách. Mezi syrovými zdmi a ostatními trestanci se začíná znovu odvíjet jeho příběh.
Do života mu před časem vtrhla malá Cikánka: předčasně vyspělá a ještě trochu dítě, vyzývavá, drzá, ostatními spíše opovrhovaná, ale i provokovaná; jedná pudově a ne zcela si uvědomuje dosah svých činů.
S nezvyklým, "neosudovým" pojetím hlavní hrdinky působí inscenace v prvních minutách jako ukázkové psychodrama, k čemuž jistě přispívá osobnost Dagmar Peckové a její schopnost dát své postavě psychologický profil. Postupem času se však stále více prosazuje Bednárikův rukopis. Jenže v porovnání s Gounodovým "garážovým" Romeem se mu tentokrát bezesporu rovněž originální rámec poněkud rozplývá, či spíše zůstává jen pasivním faktorem; nezávisle na něm se odehrává především barvitá podívaná hromadící tanec, světlo a další efekty i nápady. Jeden z nejlepších je ve scéně podloudníků: neplahočí se po kašírovaných horách, ale v černých pláštěnkách, s klobouky a deštníky (Carmen jede na kole) se shromáždí před obrovskou roztrženou pohlednicí s motivem španělského pohoří. V závěru opery se inscenace ocitá až někde na pomezí thrilleru: běsnící Don José brutálně strká Carmen hlavu do kašny s vodou, ta křičí a sténá; poté, co ji probodne, položí mrtvolu znova do vody. Pak se postaví před popravčí četu a po posledním taktu zazní výstřel...
Ale přes všechnu tu vnější akčnost a atraktivnost se v podstatě nic nehraje a neztvárňuje - ani Pecková nepůsobí herecky vždy úplně jistě. Postavy prostě jen procházejí se svými výstupy jakousi barvitou kriminál-revuí; navíc některé symboly působí ve své triviálnosti zbytečně - třeba José by měl svůj rozpor mezi povinností k Micaele a vášní ke Carmen vyjádřit herecky, nestačí postavit na jeviště Micaelu ve svatebních šatech. Tomu, kdo považuje Carmen za realistické hudební drama lidí a konfliktních vztahů, bude v Bednárikově pojetí něco chybět.
Koncepce to však je a jisté také je, že inscenace vybočuje z domácího průměru. Na tom má zásluhu i hudební nastudování Jiřího Bělohlávka, který se postaral o živá tempa a dramatický účinek. Pecková vkládá do svého temného krásného hlasu všechen nespoutaný cit a temperament; někdy se dostává až za hranice kultivovaného zpěvu, ale v každém případě je magnetem celé inscenace. Valentin Prolat jí sekunduje coby trochu jednostrunně lyrický Don José - uhlazený synek, jenž se dostal na scestí. Herecky i pěvecky je dost jednotvárná Micaela Heleny Kaupové, egoistický Escamillo byl vokálně bezproblémovou rolí pro barytonistu Romana Janála.
|
George Bizet: Carmen | |
| dirigent | Jiří Bělohlávek |
| režie | Jozef Bednárik |
| scéna | Vladimír Čáp |
| kostýmy | Ĺudmila Várossová |
| choreografie | Libor Vaculík |
|
Premiéra 15. března | |
