Génius - samouk Beck Hansen poprvé ohromil hudební svět před sedmi lety novátorským singlem Loser a od té doby platí za umělce, který na každé své nahrávce překvapí - ať už originálními prvky, či zvuky, nebo nečekanou změnou celkového směru. Výjimkou nebyla ani dvě poslední alba - strhující folkrockově hiphopový projekt Odelay (1996) a následující zklidněná a tradiční akustická odbočka Mutations (1998). Na novinkovém albu Midnite Vultures Beck nápady rozmařile rozhazuje plnými hrstmi a znovu dokazuje, že jeho možnosti jsou ve srovnání s konkurencí takřka neomezené. Beck mohl snadno ještě několik let těžit ze zvuku a stylu alba Odelay, jehož originalita přivedla k životu velké množství následovníků a imitátorů. Ale to by nebyl Beck, aby se příliš dlouho zdržoval v již probádaných teritoriích. Místo toho se pustil na taneční parket, nikoli však v tom nejsoučasnějším smyslu slova. Písničky na albu Midnite Vultures bezpochyby vábí k tanci, ale jsou mnohem blíže Horečce sobotní noci či Princově svůdnému rytmickému funku než chladnému elektronickému technu konce 90. let. Zároveň tyhle skladby od prvních tónů rozbalují celou paletu různorodých zvuků od hiphopových prvků přes heavymetalové kytary, falsetový zpěv, syntezátorové zvuky 80. let až třeba k banju, přičemž aranže jsou na sebe tentokrát nahuštěny ještě velkoryseji. Z poslechu celé nahrávky vyzařuje radost, s níž si Beck se zvuky pohrával a s níž neúnavně zkoušel další odvážné kombinace. Každou písničku přesto nakonec dovedl k pevnému tvaru, v němž jsou všechny prvky funkční, což platí též pro ironické, mnohoznačné a v kontextu puritánské Ameriky sexuálně velmi otevřené texty. Beck se v nich strefuje do kalifornského světa sexu, drog, velkých peněz a silikonu, přitom bez hanby přiznává, že mezi "hollywoodské úchyly" patří i on sám. "Zaostávám za sebou sto mil," zpívá Beck v písničce Milk & Honey. I kdyby dvě stě, ostatní jsou stejně stále v nedohlednu.
|
